Když se Marie narodila, vztahy mezi Čechy a Němci byly v Železné Rudě ještě přátelské. Většina obyvatel tam byla německé národnosti, Češi žili jen v několika vilách. V září 1938 všem přišel rozkaz, že Češi musí pohraničí opustit. Hitler očekával vojenský odpor, tak nechal Němce odvézt, aby vypadal, že je ochrání. „Když to tu v roce 1938 zabíral Hitler, tak nás poslali do Německa, že se tu bude střílet, že se Češi nevzdávají a bude se válčit. Poslali nás, celé rodiny, do Bavorské Rudy a odtud nás odváželi do Německa. Já s maminkou, babičkou a bratrem jsme se dostali až k Baltskému moři… a jednoho dne přišli a řekli, že už se můžeme vrátit, že se Češi vzdali, že nebojovali a naše území je čisté,“ vypráví paní Antošová. U Baltského moře na vojenské přehlídce také jednou v životě Hitlera viděla, moc na ni ale nezapůsobil.

Se začátkem války odešla většina mužů bojovat na frontu. Odjel i strýc paní Antošové. Padl na ruské frontě, a protože jeho těhotná žena zemřela na následky nešťastného pádu, musela se Marie s matkou a babičkou starat o jeho dva syny. To znamenalo, že si Marie musela začít vydělávat. Chodila do lesa na borůvky, které poté prodávala, nebo pomáhala sedlákům s pasením krav. Když se pak ztratila její maminka, kterou jak se ukázalo, odvezli do nemocnice na sterilizaci, aby nemohla mít další dítě s Čechem, jezdila Marie po Bavorsku a matku nakonec našla v Mnichově.

Měli ji převychovat

Na jaře 1941 devítiletou Marii posadili do speciálně vypraveného vlaku plného jiných sudetských dětí ze smíšených či chudých německých rodin. Měli načas odjet do říše na ozdravný pobyt, rodiče s jejich odjezdem souhlasili, tehdy všichni Hitlerovi věřili. Až po cestě se děti dozvěděly, že je vezou na převýchovu k bezdětným německým rodinám. Marie ale u náhradní rodiny žít nechtěla, chtěla se vrátit domů. A nebyla sama, po nějaké době vezl vlak většinu dětí nazpět.

V dubnu 1945 dorazili na Šumavu Američané. Paní Antošová vzpomíná, jak na nádraží dopadlo devět amerických bomb, většina obyvatel utekla, ale dva malé kluky, co se tam připletli, už nikdy nenašli. Ke konci války létala nad lesy americká letadla, střílela, cokoli se na zemi hnulo. Když Marie chodila domů, musela se ukrývat pod stromy, jakmile vylezli, ozvaly se rány kulometů.

Odsunuté děti

Po válce sudetští Němci přišli nejprve o občanství a úřady s vydáváním československého příliš nespěchaly. Marie Antošová s rodinou ho získali až v roce 1951. Nemohla ani dodělat devátý ročník školy, ve čtrnácti letech tedy nastoupila do práce, aby živila rodiče.

Odsun se paní Antošové s rodiči netýkal, protože otec byl Čech, její němečtí bratranci k němu však příkaz dostali. Mladšího z nich se v Německu ujala sedlácká rodina, starší desetiletý ale zůstal sám. Nějakou dobu žil v Německu na ulici a žebral, naštěstí se ho později jedna rodina ujala.

Do vězení

V létě 1948 se Marie v pohraničních lesích scházela s Antonínem Bruckdorferem, synem neodsunutého německého sociálního demokrata. Ten se dostal do Německa, když tam převáděl koně s vozem jednoho odsunutého Němce. Setkávali se na české straně hranic, on jí nosil peníze a ona jemu československé potraviny.

Na hranicích se to tehdy ovšem hemžilo americkými a československými tajnými agenty. Netrvalo dlouho a jejich schůzky byly prozrazeny. Jednoho dne se setkala Marie a její bratr s Antonem, který přivedl ještě svého přítele. Ten s sebou ale měl zbraň. V jednu chvíli vystřelil a trefil schovaného vojáka. Marii a bratrovi se podařilo doplížit se domů, ale ještě tu noc je zatkli a odvezli do Klatov na výslech. Jako mladistvá byla odsouzena ke čtyřem měsícům. Antonína chytili zanedlouho a byl odsouzen na patnáct let.

Marie pracovala jako pokojská v rodině Antošových. Byla to rodina finančního rady, která si v Železné Rudě vystavěla vilu. Jejich syna Vladimíra zatkli v tentýž den jako Marii, pustili ho po čtyřech měsících, když mu nic nedokázali. O jeho nevinně svědčila i Marie. Za tři roky, v Mariiných devatenácti letech se vzali. V roce 1990 byla jako nespravedlivě trestaná v roce 1948 rehabilitována.