Marie navštěvovala nejdříve německou obecnou školu v Konrádově. Maminka ale chtěla, aby měla i českou školu, tak ji na poslední osmý rok přesunula do školy v Kladně. V roce 1938 došlo k zabrání Sudet. Rodinu Matauchových to zprvu nijak nezasáhlo, ale o tři roky později, když bylo Marii osmnáct let, musel její otec narukovat na vojnu. Samotnou válku Karel Matauch sice přežil, ale na cestě domů ho u Tanvaldu zajali. Nejdříve byl držen v zajateckém táboře ve Frýdlantu, odkud ho později přesunuli do Polska, kde musel pracovat v dole. Po pouhém měsíci těžkých prací tam zemřel na následky pracovního zranění.

Odsun Němců

Sovětská armáda dorazila do Konrádova v květnu 1945. Lidé se sice radovali z konce války, ale příchod ruských vojáků znamenal často nebezpečí pro mladá děvčata. Před svými hrubými kolegy varovali i někteří vojáci. „Jeden se tady zastavil a radil nám, ať nejdeme ven, že jsou mezi nimi všelijací chlapi. Schovávaly jsme se, to víte. Protože oni hledali děvčata. Jeden čas jsme spaly v lese, pak zase tady na stráni. Všelijak jsme spaly. No a moje maminka, ta si lehla do postele, zavázala si takhle hlavu a dala si k posteli léky, jako když je nemocná. No a také nám stříleli do podlahy v baráku, ale pak už byl zase klid.“ Začalo se také hodně krást. Matauchovi přišli například o dvě bedny s nádobím a šatstvem, které si u nich schovávala teta z Jablonce.

Zanedlouho byl nařízen odsun Němců z pohraničí. Mezi nimi byla i Mariina sedmdesátišestiletá babička Matauchová, která dožila ve městě Schwäbisch Gmünd. Odsunuta byla také Mariina kamarádka Marta Ernstová se svou sestrou. Všichni si nejdříve mysleli, že jde o dočasnou situaci.

Marii nabízel strýc z Jablonce, ať s nimi odjede do Rakouska, ona to však odmítla, protože věděla, že musí pomáhat mamince. „Později mě mrzelo, že jsem nešla. Tam jsem mohla dělat dámu, tady jsem dřela na poli. Pak přišli komunisti a všechno nám vzali,“ lituje paní Blabolilová.

První manželství

Když se situace poněkud uklidnila, seznámila se Marie s velitelem sovětské posádky v Mšeně, nadporučíkem Vladimírem Orlovem. Nejdříve se vztahu s ním bránila, ale nakonec si ji získal a v roce 1946 se jim narodila dcera Marie.

„Ještě koupil kočárek. Pak odjel do Rakouska, odkud mi psal. Pak se tu asi dvakrát objevil, to už holka byla na světě. Ukázal mi papíry, že tu zůstane, že bude na vyslanectví.“ K tomu ale bohužel nedošlo. Vladimír byl zavražděn v roce 1949 při přepadení v Maďarsku.

Později se seznámila s Jaroslavem Müllerem. Jako poloviční Němka musela ale na povolení ke sňatku dlouho čekat. Získala ho až dva roky po narození své druhé dcery Jaroslavy. Několik let spolu s Jaroslavem hospodařili na zabraném statku v Tuboži. Ten jim ale později sebrali komunisté, tak se odstěhovali zpět do Konrádova, kde pomáhali Mariině matce s hospodářstvím. Manžel ale začal po nějaké době dojíždět za prací a samotné dvě ženy na práci nestačily. Marie také dostala žloutenku, tak se rodina jako jedna s posledních v obci rozhodla odevzdat pozemky i dobytek družstvu.

Odchod do Ústí

V roce 1958 se Marie s Jaroslavem rozvedla. Stal se z něj žárlivý člověk, který ji vulgárně napadal a někdy i bil. Spolu s dětmi – Marií, Jaroslavou a Marcelou – se odstěhovala do Ústí nad Labem, kde bydlela u své tety z matčiny strany. Začala pracovat v nemocnici, nejdříve jako uklízečka, později prošla zdravotním kurzem a stala se sanitářkou. Z nemocnice odešla na zdravotní stanici, odkud v 67 letech odešla do důchodu.

V roce 1978 se Marie potřetí provdala za strojvůdce Jana Blabolila. V roce 2009 žila střídavě v Ústí nad Labem a v Konrádově, kde si na místě bývalé stodoly nechala postavit dům.