Když bylo Marii sedm let, zemřela jí maminka na rakovinu dělohy. Tatínek se podruhé oženil, jeho druhá žena si Marii oblíbila, ale ona si k ní hledala cestu déle. Zalíbila se jí však nová sestřička Emílie.

Když odchodila nejdříve základní školu v rodném Spešově a později školu v Blansku, nastoupila do baťovské školy ve Zlíně. Studovalo se na ní odpoledne, dopoledne museli pracovat. Marie šila boty do koncentračních táborů, což ale tehdy netušila.

V listopadu 1944 zažila bombardování Zlína americkými letouny, což pro ni paradoxně znamenalo značné zlepšení. Nejdříve sice musela pomáhat s odstraňováním trosek, ale poté se mohla přesunout do pobočného závodu ve Zruči nad Sázavou.

Tou dobou pracoval ve Zlíně i Ludvík Vaculík. S Marií se ale lépe poznali až ve Zruči, kam se dostal i on. Ke konci války si u ní schoval své deníky, které si Marie tajně přečetla. „Viděla jsem z nich, že je skutečně chytrý. Byly tak důsledně, perfektně vedené,“ říká i dnes s obdivem.

Marie Vaculíková docházela kolem svých třiadvaceti let na kurzy vychovatelství, kde se seznámila s jistým panem Čejkou, šéfem péče o mládež. Díky němu získala práci na internátě v pohraničním Františkově. Když dokončil školu Ludvík, dorazil za ní a začal se starat o chlapce v nedalekém Benešově nad Ploučnicí.

Manžel ve službě

Marie s Ludvíkem se vzali v roce 1949. Zanedlouho poté získali oba práci v pražském internátě pro výborné mladé pracující ze Škodových závodů. Tou dobou už byla těhotná a postupně se jim narodili synové Martin, Ondřej a Jan.

Když Ludvík Vaculík nastoupil do povinné vojenské služby, zůstala v Praze sama. Musela také dojíždět do Ludvíkova rodného Brumova na Valašsku, kde se starala o rodinné hospodářství. Ludvíkovi dva bratři byli totiž v učení a jeho maminka byla nemocná na srdce. Otec byl komunista z časů první republiky a často se s Marií hádali o kolektivizaci.

Práce v rozhlase

Marie Vaculíková začala pracovat pro rozhlas, kde dělala takzvanou poslechářku a korespondentku. Měla za úkol poslouchat pořady, psát na ně posudky a říkat, co by se mělo a nemělo vysílat. Odpovídala také posluchačům programu Miroslava Horníčka, Jiřího Šlitra, Jana Wericha a Jiřího Suchého, kvůli němuž psalo do rozhlasu tolik lidí, že to inspirovalo založení klubu posluchačů, jehož tajemnicí se Marie stala.

V roce 1965 přešel Ludvík Vaculík do Literárních novin a o dva roky později vystoupil na legendárním čtvrtém Srazu československých spisovatelů. Nikdo dopředu nevěděl, jak moc bude kritizovat režim. Druhý den byl vyloučen z komunistické strany.

Cesta k Chartě 77

Nastal rok 1968 a spolu s ním pražské jaro. Ludvík Vaculík dostal za úkol od vědecké komunity sepsat jejich prohlášení. A tak byly v červnu 1968 vydány Dva tisíce slov. Text, který se dá pokládat za jeden z důvodů srpnového vpádu vojsk.

Na konci roku 1968 se ještě Vaculíkovi stihli podívat do Norska. Milada Blekastadová, vnučka českého nakladatele Topiče, tam totiž přeložila do norštiny Vaculíkův román Sekyra. Později jim pak prodala rodinný dům v Dobřichovicích, který zdědila po svém dedečkovi. Z něj se pak stalo časté místo srazů československé inteligence.

V roce 1972 založil Ludvík Vaculík samizdatovou edici Petlice a o několik let později se přes Václava Havla dostal k práci na Chartě 77.

Drahý pane Kolář…

Marie Vaculíková začala psát v devadesátých letech dopisy Jiřímu Kolářovi do Paříže. V roce 1994 se plánovala narozeninová oslava jeho osmdesátých narozenin. Kolář navrhl, aby tam spolu s výstavou jeho děl vystavovala i Marie jejich korespondenci. Z nich nakonec vyšla kniha o dvou dílech Drahý pane Kolář…

V dubnu 2015 dostala Marie Vaculíková infarkt, který přežila, a o dva měsíce později zemřel Ludvík Vaculík. Marie zemřela v lednu 2020.