Ještě na počátku 20. století bylo nemyslitelné, aby žena studovala na Akademii výtvarných umění, a pokud se chtěla věnovat nějakému uměleckému oboru, působila na většinu společnosti jako podivín, hodný spíš odsouzení. O to větší obdiv si zaslouží umělkyně, které si přes všechny překážky dokázaly splnit svůj sen a věnovat se vytoužené profesi. Navíc to bylo v době, kdy ještě většina žen nevykonávala žádné povolání a zastávala jen roli manželky, matky a hospodyně.

Kurážné a nadané

Výtvarnice Minka Podhajská (1881–1963) měla hned několik podobně kurážných a nadaných souputnic. Patří k nim textilní výtvarnice Marie Teinitzerová (1879–1960) a Božena Rothmayerová Horneková (1899– 1984), sochařka Karla Vobišová (1887–1961) a keramička Helena Johnová (1884–1962). Velký vliv na ně měla Alice Masaryková (1879–1966), která sice působila především jako první dáma Hradu po boku svého otce T. G. Masaryka, ale podporovala ženy v jejich emancipačním snažení a inspirovala je svým vlastním příkladem. Zajímala se o jejich vzdělání a pracovní uplatnění a Boženu Rothmayerovou dokonce vedla jako mentorka. Objednávala si u ní návrhy na textilní vybavení prezidentských interiérů a nechávala si od ní šít kostýmy pro běžné nošení (společenské šaty pro reprezentaci si objednávala u Podolské). Podporovala také lidové zvyky a tradice, nakupovala krajky a kroje a vytvořila jejich jedinečnou sbírku.

Všechny tyto ženy se navzájem znaly. Helena Johnová se spolu s Marií Teinitzerovou podílela v roce 1908 na vzniku sdružení Artěl, které se zabývalo navrhováním vkusných užitných předmětů, Marie pro Helenu navrhovala oděvy včetně materiálu. Konkrétně jsou známé její šaty z šedého ručně tkaného popelínu s vytkávaným vzorem černých pruhů, v nichž Helena jela v roce 1925 do Paříže na výstavu dekoračního umění. Tam byla poslána ministerstvem školství jako expert také Minka a během devítiměsíčního pobytu se v městě nad Seinou poznala i se sochařkou Vobišovou, pro kterou pózovala jako model v ateliéru. A tak by se dalo o jejich vzájemných vazbách a přátelství pokračovat. V roce 1922 byla Minka Podhajská jmenovaná profesorkou ve Státním ústavu školském pro domácký průmysl, kde posléze začala učit i Božena Rothmayerová.

Vídeňští Češi

Kdo ale vlastně byla Minka Podhajská, která sama o sobě říkala, že je barvičkářka, protože nade vše miluje barvy? Ve skutečnosti se jmenovala Vilemína, ale ve Vídni, kde se narodila a žila až do svých 37 let, ji častěji oslovovali zkráceně Minka. Její rodiče byli Češi. Maminka vyučovala soukromě francouzštinu a hru na piano, tatínek pracoval jako konstruktér mostů pro železnici, oba ale milovali vážnou hudbu a navštěvovali i se svými dětmi pravidelně koncerty Vídeňské filharmonie. Rodina doma mluvila česky, zaměstnávala výhradně české služky a řemeslníky a do Čech také jezdili na prázdniny. Minka se ve Vídni účastnila českého společenského života, zpívala ve spolku Lumír, chodila do Sokola i do Slovanské besedy, hrála, zpívala, tančila, tvořila dekorace a plakáty.

Zatímco její sestra Růžena se stala výbornou klavíristkou, Minka si nejraději kreslila, a tak po obecné a měšťanské škole a dvou letech strávených na průmyslové škole se konečně dostala na moderní Kunstschule für Frauen und Mädchen, kde učili přední malíři, dřevorytci, zlatníci a sochaři. Brzy si s jednou kolegyní pronajala ateliér a již v roce 1906 tu uspořádaly první výstavu dřevorytů a dřevěných hraček. Hračky pro Minku vykružovali zkušení mistři, ale ona sama se pak u jednoho z nich naučila soustružnické techniky, což se jí později hodilo, když předváděla jejich výrobu na lidových kurzech.

Hračky ze dřeva i z papíru

Od roku 1910 bydlela se sestrou Růženou v bytě, který se stal místem setkávání mnoha dalších českých kumštýřů. O dva roky později si Minka založila vlastní rukodílnou školu a chodilo k ní mnoho dětí převážně z české menšiny. V roce 1916 se vdala Růžena za Otakara Nebušku, hudebního skladatele, kritika a organizátora, a odešla s ním do Prahy. Minka se za nimi vydala až po vzniku Československé republiky. I když už mnoho let posílala do Prahy své hračky a podílela se na řadě výstav, musela se tu znovu prosazovat a vydělat si na bydlení a obživu. Nejraději by se věnovala malování obrazů, ale hračky šly dobře na odbyt, a tak se zaměřila hlavně na ně. Tvořila je ze dřeva, ale využívala také jutu, plátno, vlnu, odstřižky látek, kůže, provázky, drát či staniol. Vytvářela i textilní maňásky a hračky z papíru.

Od figurek lidí a zvířat se postupně posunula k celým stavebnicovým sestavám nábytku, kupeckého krámu, třídy s žáky, nebo cirkusu. Sběratel artefaktů Minky Podhajské a kurátor nedávno proběhlé výstavy jejího díla Tomáš Hejtmánek o tom říká: „Když jsem začal pátrat po tom, co všechno vytvořila, překvapila mě rozmanitost a také množství její práce – ona zkrátka uměním a tvorbou žila. Byla všestranně nadaná, vzdělaná a také nesmírně pracovitá. Kdysi o ní napsali, že všechny její hračky by po vystavení zaplnily plochu tisíců metrů čtverečních, a asi to nebude přehnaný odhad.“

Zajímavé je i to, že Podhajská, proslulá především svojí veselou a něžnou tvorbou pro děti, sama neměla vlastní potomky. „Jako malá si navíc s hračkami příliš nehrála. A bála se zvířat, ačkoli má mnoho jejích hraček podobu legračních zvířátek,“ upozorňuje Hejtmánek.

Nezařaditelná malířka

Minka od mládí kamarádila s keramičkou Helenou Johnovou, s níž podnikla během první republiky několik poznávacích cest do zahraničí. Podívaly se spolu do Itálie, pluly lodí po řeckých ostrovech, navštívily francouzskou Provence a opakovaně Paříž. Helena ale Minku ovlivnila i svými keramickými díly, a tak dnes víme, že Podhajská je podepsaná pod několika nápojovými soupravami. Hrnečky a konvičky na moka, čaj, kávu a čokoládu, které navrhla v letech 1909–10, jsou svými tvary a dekorem inspirované kubismem, ale mají i veselé vzory, známé z její hračkářské tvorby.

A konečně se v roce 1931 mohla v Topičově salonu představit i jako malířka milující krajinu, přírodu, stromy a květiny. Kritici však její obrazy příliš nepochválili snad proto, že je nešlo zařadit do žádného známého proudu. Minka byla celý život svá, a tak trochu nezařaditelná. To se ostatně týkalo i jejího soukromí. I když měla vážné ctitele a nechyběl mezi nimi ani francouzský módní návrhář Paul Poiret (1879–1944), nikdy se nevdala. Tvrdila, že se narodila pro umění a rodinný život jí není dán. Dětí měla kolem sebe ale nakonec plno: po smrti sestry Růženy se stala důležitou tetou svých tří neteří a jejich dětí, které k ní jezdily na prázdniny.

Chaloupka v Podještědí

To už se dostáváme k závěrečné etapě jejího života. Leccos o něm prozrazují její Paměti, které letos vydal galerista Tomáš Hejtmánek. Autorka si vedla deník do roku 1946, kdy získala chalupu po Němcích ve Zdislavě, jedné z nejmenších obcí v Podještědí. Z půdy si udělala malinký ateliér a v okolních lesích našla po válce tolik potřebný klid i motivy k práci. V 50. letech už jen připsala: „Co psát o nové a nejnovější době? Lidé ve své nedočkavosti chtěli nastolit něco zcela nového, téměř přes noc, ale udělali přitom z nejušlechtilejších myšlenek svých inspirátorů a zakladatelů karikaturu, ba teror takový, že poctivý lid pojmul vůči novým ideám nedůvěru…“ Minka byla roztrpčená z politického vývoje a svůj společenský život omezila na minimum i kvůli vážným očním problémům. Zemřela v Liberci 16. září 1963, ale navždy zůstává zakladatelskou osobností moderní české hračky.

Zdroj: Minka Podhajská – Paměti