„Co pro vás znamená svoboda?“ ptá se jí redaktor v dokumentu What Happened, Miss Simone? a ona se smíchem odpovídá: „To, co pro vás! Vy umíte popsat svobodu? Je to, jako kdybyste po mně chtěl, abych popsala, co to znamená se zamilovat. Můžete popisovat spoustu věcí, které děláte nebo které se vám dějí, ale ten pocit se popsat nedá. Poznáte, když se zamilujete. Se svobodou je to stejné.“

Eunice Kathleen Waymon se narodila v roce 1933 v Severní Karolíně, v chudé černošské rodině jako jedno z osmi dětí. Už ve třech letech bylo jasné, že má hudební talent. Začala hrát na kostelní varhany, ale toužila po pianu. V kostele ji slyšela učitelka hry na klavír, začala jí dávat hodiny a založila dokonce fond, aby se chudá dívka mohla klavíru věnovat – a hrála tak, že se o ní začalo mluvit jako o někom, kdo by se mohl stát první afroamerickou klavírní virtuoskou. „Její styl hry na klavír, v němž se temně a leckdy i s humorem snoubil jazz s bachovským kontrapunktem, šansonem, soulem, blues a funky, měl kořeny v lekcích piána, které brala od pěti let, ovšem i v pozdějších studiích klavíru na proslulé Julliard School,“ vysvětluje Petra Konrádová v nekrologu Niny Simone v časopise Harmonie v roce 2003.

Na Julliard School v New Yorku stačily peníze z fondu její učitelky už jen stěží, tak si na svoje studia musela vydělávat doprovázením zpěváků v klubech. Pak se přihlásila na Curtisův institut, aby studovala klasický klavír, ale po půl roce došly peníze – a stipendium nedostala. Věřila, že z rasových důvodů – psal se rok 1953. A ona měla s rasismem bohaté zkušenosti. Už když měla ve dvanácti letech koncert v kostele, museli její rodiče uvolnit místo v první řadě bělochům. A ona, hrdá, prohlásila, že nebude hrát, dokud se rodiče nevrátí do své původní kostelní lavice. Tehdy, v malém sboru, kde se všichni znali, to ještě prošlo. Ale v New Yorku patnáct let před Martinem Lutherem Kingem už ne. Ač měla nesporný talent, na školu pro virtuosy nesměla.

Z kostela do klubu

Začala si vydělávat hraním v klubech, tam ale nestáli jen o klavír, bylo třeba začít zpívat. Poprvé vystoupila v roce 1954 v baru v Atlantic City, a právě jeho majitel měl ve smlouvě podmínku, že musí kromě hry na klavír i zpívat. Tak přidala ke směsici jazzu, blues a swingu v provedení svých prstů ještě chraplák s neuvěřitelným rozsahem od pánaboha. Kromě altu obsáhla i tenor a část rejstříku barytonistů. „Někdy zní můj zpěv jako štěrk, někdy jako kafe se smetanou,“ říkala o sobě Simone. Právě kombinace intuitivní hry na klavír a originálního zpěvu z ní udělala hvězdu.

Se jménem Eunice by možná prorazila také, ona ale, hlavně v začátcích, nechtěla, aby se její máma z plakátů v ulici dozvěděla, že vystupuje v klubech s ďábelskou hudbou, tak vzdálenou od kostelního Bacha. Tak si změnila jméno na Nina (pravděpodobně odvozené od španělského slova děvčátko, kterým ji tituloval její přítel) a příjmení na Simone (podle francouzské herečky Simone Signorette). A legenda byla na světě. Úspěchy v klubu na sebe brzy nabalily další příležitosti.

V roce 1958 nahrála debutový singl z Gershwinovy opery Porgy a Bess a brzy celé album Little Girl Blue. Za práva na něj dostala od Bethlehem Records tři tisíce dolarů. Tři tisíce znamenaly pro chudou nedostudovanou barovou zpěvačku jmění. Podpisem smlouvy ale přišla, aniž to ještě kdo tušil, o miliony: reedice několika songů z alba vydělávaly hlavně v osmdesátých letech přímo závratně, zejména když část z písně My Baby Just Cares for Me použil Chanel ve své reklamě na nejprodávanější parfém č. 5. S první nahrávkou přišel první velký úspěch, Carnegie Hall, turné po Spojených státech. A také únava, deprese a všudypřítomný stres.

Už žádné Do it slow!

V té době už četla a studovala – žádné školy, ale přátelé a známí z klubů jí otevírali obzory. Spisovatel James Baldwin ji zásoboval texty o černošském útlaku a nesvobodě, diskuse, které se vedly, přesně zapadaly do toho, co ona jako malá holka i jako pozdější odmítnutá studentka žila. Na rozdíl od Baldwina zažívala ovšem dvojnásobnou diskriminaci, nejenom jako Afroameričanka, ale i jako žena. A tak v roce 1964 napsala píseň Mississippi Goddam, hymnu rasových nepokojů. Byla to její odpověď na rasově motivovanou vraždu jednoho z vůdců černošského hnutí za svobodu. Mimochodem nebyla jediná, kdo k uctění památky složil píseň, tu známější má na kontě Bob Dylan. V refrénu písně se mnohokrát opakuje „Do it slow“, tedy „Dělejte to pomalu“, kterým rozezlená zpěvačka a skladatelka odkazuje ke snahám mírnit občanskoprávní hnutí a brzdit ho v jeho snahách. Píseň vyletěla jako raketa, vyšla jako singl a zněla ulicemi, není divu, že ji v mnoha konzervativních státech zakázali a krabice s deskou řada zapálených popíračů černošských práv ničila přímo v obchodech – oficiálně se zákaz odkazoval na Goddam v názvu (jemně můžeme přeložit jako „proklatě“, spíš ale jako vulgární verzi výrazu „do háje“), což je prý pobuřující.

Následovala píseň Old Jim Crow jako reakce na segregační zákon a Strange Fruit, cover verze písně Billie Hollidaye o lynči černochů. Tři dny po vraždě Martina Luthera Kinga, 7. dubna 1968, vystoupila na koncertě k uctění jeho památky s čerstvě složenou písní Why The King of Love Is Dead. Až do roku 1970, kdy odletěla ze Spojených států, byla Nina Simone v hnutí za lidská práva neustále aktivní. Ve srovnání s Martinem Lutherem Kingem navíc mnohem méně pacifistická, schvalovala boj, a dokonce si uměla představit vytvoření samostatného černošského státu.

Mezi extází a melancholií

Málokdo z jejích blízkých tehdy věděl, čím trpí. V šedesátých letech ve Spojených státech nebylo úplně snadné diagnostikovat bipolární duševní poruchu, a i když Nina Simone měla své léky, nebrala je důsledně. Vrtkavá a nedůsledná, s návaly agrese, schopná vystřídat mnoho pólů nálady během chvíle. Na koncertech platila spíš za performerku, z okouzlujícího veselí a smíchu přecházela v dlouhé minuty ticha a soustředění, melancholii střídaly excentrické dialogy s publikem.

To, co na jevišti kontrolovala, v soukromí držela na uzdě o to hůř. Napadla kolegu, kterého nařkla z krádeže honoráře. Postřelila syna své sousedky, protože se příliš nahlas smál a rušil její koncentraci. „Na jevišti byla impozantní. Našla se v tom, mohla promlouvat k lidem, sdílet s nimi emoce, byla aktivistka. Když koncert skončil a všichni ostatní odešli domů, zůstala sama a nepřestávala bojovat proti vlastním démonům, plná hněvu a vzteku,“ vzpomíná na svoji matku její dcera Lisa Simone Kelly. Ta se narodila v roce 1962 v době nejintenzivnějších aktivistických vystoupení své matky, dnes je zpěvačkou, herečkou a také producentkou – to ona stojí za vznikem dokumentu z roku 2015 What Happened, Miss Simone?, který popisuje život a boj její matky se vším všudy. Snímek v produkci Netflixu byl nominován na Oscara ve své kategorii.

Vůbec žádný strach

Na konci šedesátých let se rozvedla s prvním manželem Andrewem Stroudem, původně detektivem a posléze jejím manažerem, který ji fyzicky i psychicky týral.

V USA na ni byl vydaný zatykač pro neplacení daní (na protest proti válce ve Vietnamu). Prožila náročný vztah s premiérem Barbadosu Errolem Barrowem… Po těchto a dalších eskapádách se Nina Simone nechala přesvědčit nejbližší přítelkyní, aby vyklidila scénu. V roce 1970 opustila Státy. Složité letité putování přes Libérii, Švýcarsko, Velkou Británii i Nizozemí skončilo v roce 1993 nedaleko Aix-en-Provence na jihu Francie, kde se usadila.

Naposledy koncertovala v roce 2001 v Carnegie Hall, zemřela na rakovinu prsu v roce 2003. Její popel je rozprášen v několika afrických zemích.

Když po ní redaktor na začátku článku zmíněného filmu chtěl definovat svobodu a ona hledání té definice přirovnala k lásce, nebylo to všechno. Posléze se rozohnila, na nahrávce mává rukama a obrovské barevné kruhové náušnice se jí třesou kolem hlavy: „Svoboda znamená, že necítíte žádný strach. Ale skutečně a doopravdy vůbec žádný strach! Vůbec žádný strach.“