Zdroj: Shutterstock
Pár let před důchodem mě vyhodili z práce. Zajídala jsem smutek a pak mě napadl spásný plán
Když paní Stanislava přišla o práci, zhroutil se jí svět. Věděla, že v 55 letech bude víc než složité najít nové zaměstnání v oboru, kterému zasvětila celý život. A měla pravdu. Nabídky nepřicházely a naděje na lepší zítřky pomalu umírala. A pak ji napadla spásná myšlenka.
Třicet jedna let jsem pracovala jako účetní, z toho devatenáct let v jedné firmě, ze které mě před časem z důvodu nadbytečnosti vyhodili. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tím spíš, když po necelém měsíci na mé místo nastoupila mladá pohledná slečna, která sotva vylezla ze školy a podle bývalých kolegyň, s nimiž jsem zůstala v kontaktu, jí dělaly problémy i základní početní úkony. Jak se zdá, nadřízený zjevně procházel druhou mízou a potřeboval se obklopit mladým týmem, do kterého jsem já se svými pěti křížky na krku nezapadala.
Odreagování v kuchyni
Zpočátku jsem se z vyhazovu hroutila. Po pár dnech jsem však informaci vstřebala, zasedla jsem k internetu a začala s hledáním nové pracovní pozice a rozesíláním svého životopisu včetně motivačního dopisu firmám, o kterých jsem si myslela, že bych jim mohla být k užitku. Jenže uběhl měsíc a stále se nic nedělo. Nikdo se mi neozýval. I když to bylo těžké, rozhodla jsem se to nevzdat. Večer co večer jsem proto pravidelně prohlížela nabídky volných míst, rozesílala emaily a doufala, že se na mě konečně usměje štěstí. A abych se přes den úplně nezbláznila, věnovala jsem se své zálibě – pečení.
Pročítala jsem nejrůznější kuchařky a internetové blogy a s nadšením zkoušela každý nový recept. Sousedky z vedlejšího vchodu, se kterými se dlouhá léta přátelím, mé výtvory pak pravidelně hodnotily u kávy. Začala jsem péct i věci, které by mě v minulosti nikdy nenapadly, a to bezlepkové zákusky. Příjemně mě překvapilo, že chuťově se nijak nelišily od těch klasických. Tvoření v kuchyni bylo to jediné, co mě drželo nad vodou v mé tíživé situaci.
Spásná myšlenka
Po půl roce jsem měla za sebou osm přijímacích pohovorů ve firmách z celého kraje, ve třech společnostech jsem se dostala do posledního výběrového kola, nicméně vždy dostal přednost jiný, mladší kandidát. Opustily mě všechny síly. Z poslední schůzky jsem odcházela tak zdrcená, že jsem si musela jít spravit náladu do nedaleké cukrárny. Objednala jsem si kávu a větrník a tupě hleděla před sebe. Absolutně jsem nevěděla, co dál. Když v tom mi najednou zrak ulpěl na pultu se zákusky.
Prohlédla jsem si ho pořádně a zjistila, že přestože je nabídka veliká, cukrárně zcela chybí bezlepkové výrobky. Jsme malé město, ale že by o ně nebyl zájem, to si nemyslím. Začal se mi v hlavě rodit nápad, že bych je pro cukrárnu začala péct na zakázku. Neměla jsem domyšlené všechny detaily, ale cítila jsem, že musím jednat. Sebrala jsem proto odvahu a šla se prodavačky zeptat.
Dozvěděla jsem se, že pekařku, která by zvládla péct bezlepkově a chutně, hledají už dlouho, ale zatím neúspěšně. Srdce mi doslova poskočilo. Hned následující týden jsem donesla vzorky čtyř typů dortíků a čekala na ortel majitelky podniku. V dalších dnech jsem byla doslova přilepená k telefonu.
Trefa do černého
Na den, kdy mi paní do sluchátka oznámila, že jí mé pekařské umění vzalo dech a ráda by se mnou navázala spolupráci, si vzpomínám dodnes. Skoro jsem tenkrát začala skákat radostí. Domluvily jsme si schůzku a naplánovaly vše potřebné. Mile mě překvapil i plat. I když se zdaleka nerovnal tomu původnímu, byla jsem za něj šťastná. A vlastně jsem šťastná dodnes. Pečení mě neuvěřitelně baví, naplňuje, a dokonce jsem začala vymýšlet i svoje vlastní recepty. Dorty dodávám letos už druhým rokem, zákazníků přibývá a na svoji starou práci už si skoro ani nevzpomenu.
Zdroj: vlasta.cz
