Když mi bylo asi pět, vyrazila jsem s rodiči a starší sestrou na dovolenou do Itálie. A protože stavění hradů z písku na pláži nás po několika dnech už omrzelo, vzali nás naši do aquaparku. Areál to byl obrovský. Tobogány, skluzavky a kolotoče všude, kam se podíváš! Byla jsem jak Alenka v říši divů. Nikdy jsem nic podobného neviděla a chtěla si pochopitelně všechno vyzkoušet. A nejlépe hned několikrát. S o čtyři roky starší sestrou jsme lítaly po atrakcích jak utržené ze řetězu, což se mi jednou stalo málem osudným.
Drama ve vlnách
Když se totiž parkem rozezněl zvuk oznamující, že se v nedalekém bazénu za pár minut spustí umělé vlnobití, nečekaly jsme na svolení maminky a rozeběhly se vstříc zábavě. Jenže jsme si zapomněly vzít nafukovací rukávky a kruh. Vlny nás odnesly doprostřed bazénu, kde jsme ani jedna nedosáhly, a v tu chvíli začal boj. Šlapání vody ve vlnách mě po chvíli vyčerpalo a já sklouzla pod vodu. Sestra, která na tom byla s plaveckými schopnostmi o něco lépe, se ze všech sil snažila udržet mě nad hladinou, a to i za cenu toho, že sama občas skončila s hlavou ponořenou.
Zoufalé volání „mamííí“ naštěstí na nedalekém lehátku zaslechla naše maminka a přiběhla na pomoc. Vlny jí ale nedovolily dostat se za námi, zkoušela proto zalarmovat plavčíka, který na své skládací židličce ve stínu opodál spokojeně podřimoval. Poslední, co si pamatuju, je plačící maminka na břehu zoufale se snažící zachránit své děti.
Nikam nejdeš!
Po chvíli jsem se probrala na lehátku, přičemž nade mnou stála celá rodina. A i když jsem se z nepříjemného zážitku poměrně rychle vzpamatovala a chtěla jít opět řádit na skluzavky, dostala jsem po zbytek dne zákaz kamkoli chodit.
Psychický blok
Osobně jsem neměla dojem, že by na mně tento nepříjemný zážitek ponechal nějaké psychické následky, ale čím jsem byla starší, tím častěji jsem se přesvědčovala o opaku. Zjistila jsem, že nerada plavu na otevřeném prostranství, kde nevím, co je pode mnou, natož abych se vydala přeplavat přehradu. Vždycky jsem se jen pocachtala kousek od břehu a alou zase na souš. Změnit tento úhel pohledu jsem se odhodlávala dlouho. Nakonec jsem ale odvahu sebrala a najala si trenéra plavání.
Překonání sebe sama
Na první hodinu jsem se náležitě připravila. Nakoupila jsem jednodílné plavky, plavecké brýle a silikonovou čepičku, abych mezi nabušené plavce zapadla, a začala se skoro až těšit. V onen den jsem do bazénu lezla se srdcem až v krku, což trenér vycítil a poradil mi, abych plavala co nejblíže u kraje. Prý abych byla klidnější. Kupodivu to celkem zabralo. Na první nácvik jsem vyfasovala destičku a v počátečních minutách trénovala pouze kraulové a prsové nohy.
Není to až tak hrozné, napadlo mě, když jsem tímto stylem doplavala až na druhou stranu bazénu. Po chvíli ale přišel pokyn odevzdat destičku a zapojit i ruce, což obnášelo ponořit hlavu a vydechovat do vody. To už bylo o něco horší a popravdě jsem se toho bála. Byla jsem však odhodlaná poprat se s čímkoli a tak jsem poslušně dle pokynů nořila obličej pod vodu a v pravidelných intervalech se nadechovala nad hladinou. Byl to pro mě neuvěřitelný stres a srdce mi málem vyskočilo z hrudi, i přes to všechno jsem ale svoji první individuální hodinu plavání úspěšně dokončila.
Láska jako bonus
Na konci jsem musela uznat, že to zase tak hrozné nebylo. Až mě to přivedlo k myšlence, že mě to snad i bavilo. A vlastně nejen kvůli plavání, především kvůli trenérovi Mírovi, který mě zbavoval strachu z vody tak intenzivně, až se z něj stal můj přítel. Životem teď plaveme společně už krásné dva roky a plánujeme rodinu.
Zdroj: vlasta.cz
