To je moje každodenní procházka. Sotva se na ni vyštrachám, ale doktorka mi ji přikázala a já jsem ráda, že psa mám a že na ni musím. On je to tedy takový mrňous, že by mu stačil doma u dveří kočičí záchod, taky je už celý rozhrkaný jako já, ale procházku si spolu nakonec užijeme. Bydlím tady už přes padesát let a všechno se změnilo, i já jsem se změnila, a většinou potkávám lidi, které vůbec neznám. Ti, co se sem nastěhovali ve stejné době jako já, už jsou obvykle mrtví.
Už se to nebojím říkat, to jsem se bála dřív, když jsem ještě myslela, že mám ještě to nejlepší ze života před sebou. Ve čtyřiceti, v padesáti i v šedesáti. Pořád jsem čekala, že ještě něco přijde, ale co může přijít teď? Stala jsem se neviditelnou. Babka, co se šourá po sídlišti a možná patří do toho domova seniorů, jak se teď říká, co je na konci řady domů. Sousedi z domu, ti jo, ti mě znají, i když asi ne podle jména, jsou všichni mladí, už se tu stihly vystřídat tři generace, co tady jsem, a spousta majitelů ty svoje byty jenom pronajímá.
Vlastní děti nemám
Jezdí za mnou někdy bratrova rodina. Už taky umřel, a to byl mladší než já. Pro jeho děti jsem byla hodná teta, jenže ty už mají dávno taky svoje rodiny a svých starostí dost, než aby sem pořád jezdily. Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdybych měla děti vlastní. Přijely by častěji? Kdoví, vztahy bývají všelijaké, viděla jsem toho za život až dost. Však si ke mně kamarádky chodily oči vyplakat.
Málokterou napadlo, že jim k jejich problémům nemám moc co říct. Nemlčela jsem, to ne, ale všechno, co jsem věděla, bylo jenom z knížek nebo televize. Víte, jak to myslím? Myslím tím všechno. „Chlapi jsou všichni stejní,“ plakaly mi u stolu. „Ty to máš nejlepší, nemusíš se s žádným trápit, vděku by ses stejně nedočkala,“ ujišťovaly mě a pak stejně druhý den, když se u mě na gauči vyspaly, mazaly za tím svým darebákem. Nebo si našly jiného, dřív nebo později.
Ani ošklivá, ani zlá, tak proč stále sama?
Proč si já nikoho nenašla, nevím. Snad nejsem tak ošklivá ani nepříjemná. Ale asi jsem se s nikým nepotkala ve správnou chvíli. Ve škole jsem se nezajímala vůbec o nikoho, jenom o učení. Jestli se zajímal někdo o mě, nevím. Chodila jsem i do tanečních, holky se tam zamilovaly natošup, ale na mě padl takový zoufalec, co se tak bál tančit, že si pokaždé před hodinou dal panáka. Nesnášela jsem, jak je to z něj cítit, ale nikomu jsem to neřekla. Zval mě pak na procházku, po tom tančení. Řekla jsem, že musím rychle domů, že táta je přísnej. Nebyl, klidně by mě nechal courat, jenom by zvedl obočí. Ani mě ale nemrzelo, že si z tanečních ženicha neodvedu. Však to byli takoví ušatí ňoumové.
Občas si při té své procházce se psem udělám přestávku a sednu si na lavičku pod keř. Jsou to šeříky, tak kvetou jen jednou do roka, fialové, pamatuju, jak bývaly v květnu všude ve výlohách, ty keře byly celé oškubané. Však to dávno nejsou ty původní, co tady rostly. Já tenhle byt dostala, když jsem nastoupila do práce, od podniku, tehdy se to tak někde dělalo. Moc domů tady ještě nestálo. „To je dobře, kdoví jestli ten tvůj bude mít kde bydlet, tak aspoň máš místo pro rodinu,“ pochvaloval si táta. „Ten můj“ žádný neexistoval, táta to věděl, ale myslel tím nějakého budoucího. To bylo přece jasné, že se vdám a budu mít rodinu. Máma si dělala starosti, podle ní jsem už měla být vdaná. Měla jsem to na talíři pořád.
Hlavně chyť svatební kytici!
„Mami, ale mě žádný nechce,“ odpovídala jsem po pravdě, když do mě hučela. „Ale nepovídej, taková pěkná holka, na každým prstě můžeš mít ženichů deset,“ nevěřila mi ani slovo. Copak na světě nejsou holky, o které nikdo nestojí? Byla jsem pěkná? Dívám se na svoje staré fotky a vidím nějakou cizí dívku. Docela hezká, v tehdejším puntíkatém krimplenu. Rovné vlasy na ramena, pak se proměnily v trvalou. Ta byla příšerná. Ale příšerně vypadaly i zpěvačky v televizi, dneska to člověk vidí, když se na to podívá, ale tehdy nám to tak nepřišlo. Pak se ženil můj mladší bratr a máma mi kladla na srdce, abych chytila kytici, až ji bude švagrová házet. „A třeba rovnou na té svatbě někoho najdeš. Říkala jsem Lubošovi, ať pozve hlavně svobodné kamarády,“ snažila se.
Pak za mě dávala i inzeráty do novin. Nechtěla jsem na ty schůzky chodit, tak chodila ona, s mojí fotkou. Nevěříte? Ona ale byla takhle urputná. No, aspoň umřela, dokud si myslela, že ještě mám nějakou svatební šanci.
Nic víc než známá
Já bych se i vdala, ne že ne. Jenže abych se mohla vdát, musela bych se do někoho přece zamilovat. Nebo počkejte, tak naivní nejsem, ale zkrátka museli bychom to chtít z nějakého důvodu oba. A já jsem nikoho, kdo by zároveň chtěl mě, neznala. Možná jsem se zamilovala. Můj vedoucí z práce. Náš trenér na volejbal, kam jsem roky chodila. Oba dva by připadali v úvahu, jenže oni mě nebrali jinak než jako známou. Vedoucí byl ženatý. Rozvody mě nepohoršovaly, ale stejně jsem asi byla jenom okouzlená. Nikdy mezi námi nebylo vůbec nic a já si jenom snila po nocích, že jsem s ním, takové ty sny, které chcete, aby nikdy neskončily. „Máňo, mákni,“ to zas byla v podstatě jediná věta, kterou jsem slyšela od trenéra. Někdy jsme se po tréninku zůstaly dívat na muže, tedy na trénink mužů. Dvě spoluhráčky si mezi nimi vybraly. Nebo spíš ti muži si vybrali je. Mě nikdo. Proč?
Já to nevím. Chodila jsem s nimi po tréninku na pivo stejně jako ostatní. Chodila jsem oblečená jako ostatní. Ale asi to bylo tím, že mě nezaujal taky nikdo. Nedělala jsem na nikoho takové ty spodní pohledy, které si vyměňují lidé, co se do sebe zamilují. Takhle jsem se v životě na nikoho nedívala. Teď se mluví hodně o tom, že holky milují holky. Tak jsem o sobě přemýšlela. Líbila se mi někdy nějaká kamarádka tímhle způsobem? Ne, vážně ne.
Proč jsem vlastně žila?
A tak jsem žila sama, v tom svém přiděleném bytě. Někdy jsem na dovolené, kam jsem jela sama, říkala, že jsem rozvedená. To znělo líp, rozvedená byla každá druhá. Hlídala jsem bratrovy děti, se švagrovou byli rádi, že jim pomáhám. Naučila jsem se spoléhat na sebe. Něco na tom je, ale stejně jsem chtěla aspoň vyzkoušet, jaké je žít s někým. Pořád jsem myslela, že to ještě přijde, byl čas. Ale pak mi bylo šedesát a pořád víc a musela jsem si připustit, že už to nepřijde. Takových žen asi muselo být, co nikdy žádnou lásku nepoznaly. Nemám místo manžela psa, já bych ho měla, i kdybych byla vdaná. Někdy přemýšlím, proč jsem vlastně žila. Ale tahle otázka je stejná pro každého, ať žil sám, nebo s někým.
A jaký je váš příběh?
Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné... Žádná červená knihovna.
Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.
Zdroj: časopis Vlasta
