Byla jsem jedináček a vždycky jsem toužila po velké rodině. Udělám si maturitu a hned se vdám a budu rodit jedno dítě za druhým. Hezky jsem si to naplánovala, a zdálo se, že se mi tenhle můj sen splní.

Ve čtvrťáku jsem se zamilovala do spolužáka Radka a byla to láska na první pohled. Byli jsme jako dvojčata, pořád spolu, drželi jsme se za ruce a nikdo nemohl pochybovat o tom, jak moc se milujeme. Maturitu jsme zvládli levou zadní a oba začali po škole pracovat.

Tři měsíce štěstí

Svatbu jsme si naplánovali hned po letních prázdninách. Chtěli jsme malý obřad, jen s dvaceti lidmi. Nechtěli jsme moc utrácet, chtěli jsme si šetřit na bydlení, protože jsme prozatím bydleli u rodičů. Ti nám dali jako svatební dar starší ojeté auto, s nímž Radek dojížděl asi třicet kilometrů do práce. Právě tohle auto se nám ale stalo osudným. Těsně před Vánocemi, tři měsíce po svatbě, mi zazvonil telefon. Když jsem ho zvedla a uslyšela tu zprávu, málem jsem se zhroutila. Radek dostal smyk, nezvládl řízení a na místě zemřel. Tři měsíce v manželství a stala jsem se vdovou.

Do roka a do dne

Byla jsem zdrcená, Radkovi rodiče také. I proto jsem se od nich musela po čase odstěhovat. Neměla jsem sílu se na ně dívat. Našla jsem si garsonku dost daleko, abych je nemusela potkávat, a dávala jsem si svůj život pomaloučku dohromady. Moc kamarádek jsem neměla, byla jsem trochu samotář, ale asi za rok mi zavolala spolužačka ze základky, jestli bych nešla na oslavu jejích dvacetin. Řekla jsem si, proč ne? Na oslavě byl taky náš spolužák Ondra, kterého jsem neviděla asi pět let. Změnil se, tehdy byl takový Váleček, vůbec jsem ho nepoznala. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak se mě zeptal, jestli nepůjdu tančit. Do konce oslavy jsme se od sebe pak nehnuli, povídali jsme si a stalo se to, čemu jsem snad ani nevěřila. Zamilovala jsem se. Za pár měsíců se ke mně do garsonky Ondra nastěhoval a do roka jsme měli svatbu.

Související články

Štěstí je jen muška zlatá

Ondra byl neuvěřitelně hodný člověk. Choval se ke mně jako ke královně, a já nemohla věřit tomu, že se ke mně konečně štěstí obrátilo čelem. Jenže jak se říká, štěstí (i neštěstí) nechodí po horách, ale po lidech...

Byli jsme manželé asi rok, snažili jsme se o miminko, ale pořád nám to nevycházelo. Brali jsme to ale tak, že máme ještě spoustu času, vždyť nám bylo pouhých třiadvacet. Užívali jsme si život, jezdili na výlety, ovšem vlakem. Autem jsem se bála, potom, co se stalo Radkovi. Ondra to chápal a nic nenamítal. Sám říkal, že vlakem je to naopak ještě lepší, protože toho člověk spoustu pozná.

Jenže pak mi jednou opět zazvonil telefon, neznámé číslo. Zvláštní. Hlavou mi problesklo, že to nebude dobrá zpráva. A taky nebyla. „Ondra měl v práci úraz, odvezli ho do nemocnice,“ řekl mi jeho šéf do telefonu a já neměla ani sílu plakat. Jela jsem hned za ním. Ležel na JIPu, oči měl zavřené. Lékař mi sdělil, že ho museli uvést do umělého spánku, protože došlo k poranění mozku a otoku, a čekají, zda se postupně vstřebá. Jenže se tak nestalo. Po týdnu došlo ke komplikacím a Ondra bohužel svůj boj nezvládl. Zemřel mi druhý manžel, a to mi ani nebylo 25 let.

Láska přes inzerát

Nejlepší lék na smutek a žal? Samozřejmě čas. Tentokrát jsem si řekla, že nikoho nechci, a že se budu věnovat sama sobě. Přihlásila jsem se na vysokou školu a dálkově jsem začala studovat ekonomii. S čísly mě to vždycky bavilo. Nikoho jsem záměrně nevyhledávala, snažila jsem se užívat si single života. Občas jsem si s někým vyrazila, občas jsem někoho pozvala domů, jak se říká, pěstovala jsem přátelství s benefity. Co si kdo myslí, mě nezajímalo. Rodiče do mě pořád hustili, abych si někoho našla, ať si dám třeba inzerát, ale já si říkala, že mi manželské štěstí asi není souzeno.

Uplynulo pět let, bylo mi třicet, a byla jsem pořád sama. Třicítku jsem oslavila s kolegyněmi z práce a Alena do mě začala hučet, ať si ten inzerát už vážně zkusím podat. „Zkus to, uvidíš. Hele, támhle Hedvika si našla taky chlapa na seznamce.“ A tak když jsem se vrátila večer domů, asi pod vlivem vína jsem zapnula počítač a na seznamku se skutečně přihlásila. Moc jsem tomu sice nevěřila, ale jaké bylo moje překvapení, když na mě druhý den čekalo asi deset odpovědí. Jedna mě zaujala, a tak jsem na ni zareagovala.

Související články

Ani napotřetí to nevyšlo

Alešovi bylo o deset let víc, byl rozvedený a měl jednu osmiletou dceru. Ta žila u matky, ale pravidelně se s ní vídal. Naše první schůzka proběhla v kavárně a hned, jak se objevil ve dveřích, mě napadlo, že toho bych celkem brala. Povídali jsme si asi dvě hodiny a sympatie byly vzájemné. Takhle jsem se nenasmála už celé roky. Cítila jsem se skvěle. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu žít. Brzo jsme navíc začali plánovat svatbu, Alena mi šla za svědka.

Do oka jsme si padly i s Alešovou dcerou Janičkou. Chtěli jsme jí pořídit sourozence, a tak jsme se s Alešem snažili o miminko. Jenže to nešlo. Po dvou letech jsem se dozvěděla, že zřejmě nikdy neotěhotním, protože jde o imunologickou sterilitu – moje tělo se brání manželovým spermiím.

Osud mi hodně nadělil, ale byla jsem ráda, že máme ve střídavé péči aspoň Janičku. Čas letěl jak bláznivý a oslavili jsme patnáct let společného života. Já oslavila 45. narozeniny, Aleš o pár měsíců dřív pětapadesáté. Janě už bylo 23, vyrostla z ní krásná a hodná holka. A pak, několik týdnů po mých narozeninách, dostal Aleš srdeční infarkt. Seděli jsme u stolu a chystali se večeřet, když se najednou chytl za hrudník a hlava mu spadla do talíře. Snažila jsem se mu poskytnout první pomoc, masírovala jsem srdce, ale byla to konečná. Záchranáři zkonstatovali smrt. Stala jsem se potřetí vdovou.

Čarodějnice nebo karma?

Nevím, jestli existuje někdo takový, jako já. Kdo má kdesi v knize osudu napsáno, že pohřbí tři své manžely. Několikrát jsem zaslechla, že jsem asi prokletá, nebo že jsem čarodějnice, která přivolává smrt na své partnery. Musím se tomu jen pousmát. Já si spíše říkám, že karma je zdarma, a že mám zkrátka někde předurčeno, že svůj život strávím střídavě ve štěstí a střídavě ve smutku. Nevím, zda si ještě někdy někoho najdu, spíše si počkám na vnoučata od Jany, Alešovy dcery. Jen doufám, že platí „do třetice všeho zlého“ a že nic horšího už mě nebo Janu nepotká.

Zdroj: vlasta.cz

Související články