Byla jsem velmi hodné a bystré dítě. Škola mě na rozdíl od ostatních spolužáků bavila, vždy jsem se nemohla dočkat dalšího dne. Nebyla jsem šprt, nepotřebovala jsem se učit, či se doma nějak zvlášť připravovat. Stačilo mi dávat pozor během vyučování. Bavilo mě sledovat paní učitelku, jak píše křídou na tabuli, jak velkým ukazovátkem jezdí po mapě, anebo třeba jak nám vysvětluje rozdíly mezi jehličnatými a listnatými stromy.

Vše kolem přírody mě neuvěřitelně fascinovalo. Nebylo tedy divu, že jsem se později vrhla na studium biologie, k níž jsem si do dvouoborové kombinace zvolila tělocvik. Vlastně to nebylo ani tím, že bych ve sportech nějak zvlášť vynikala, ale tím, že jsem milovala kontakt s přírodou, i kdyby se mělo jednat jen o trávník na školním sportovním hřišti.

Po dokončení studií jsem zaměstnání našla poměrně snadno. Jedna z pražských základních škol hledala zástup za kolegyni, která odcházela na mateřskou, a zůstala po ní třída dychtivých páťáků. Příležitost jsem okamžitě chytila za pačesy a místo přijala. Na každou hodinu jsem se doma svědomitě připravovala a velmi se těšila na to, až jim zábavnou formou předám nové vědomosti.

Jaké ale bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že děti nejenže učivo nezajímá, ale nezajímám je ani já. Zkrátka ze mě nemají respekt. Zkoušela jsem vše možné i nemožné, metody po dobrém i po zlém, ale bohužel nic nezabíralo. Jistou roli v tom bezesporu sehrála i moje drobná tělesná konstituce, kterou tito čerství puberťáci v mnoha případech značně převyšovali. Byla jsem z toho nešťastná a hodiny s nimi začala nenávidět.

Léto v horách

Jednou před koncem roku, když neurvalé chování dětí značně gradovalo, jsem si večer u skleničky na toto téma postěžovala kamarádce Lucce, která mi chvíli předtím vyprávěla o svých dobrodružných plánech na léto – hodlala vyrazit do Vysokých Tater a tam celé prázdniny pracovat na horské chatě. Lucka si mě vyslechla, pokývala hlavou a pak najednou vyhrkla: ‚Tak pojeď se mnou! Vyčistíš si hlavu, přijdeš na jiný myšlenky… Bude to skvělý, uvidíš!“

Ze začátku se mi ten nápad moc nepozdával, ale u třetí sklenky vína se to ve mně zlomilo. „A vlastně, proč ne?“ řekla jsem si. Stejně na léto žádné závratné plány nemám, nic mě tu nedrží, tak proč bych nejela? Ještě ten večer jsme si s Luckou plácly a já se pomalu začínala těšit.

Láska na první pohled

Práce na horské chatě ve dvou tisících metrech nad mořem byla neuvěřitelně zajímavá. Nedá se to přirovnat k ničemu, co jsem doposud zažila. Člověk tam je odříznut od světa, dolů do civilizace se moc často nepodívá. Naopak civilizace chodí za ním. Denně se na chatu hrnuly davy turistů ze všech koutů Evropy, kteří častokrát kvůli nepřízni počasí i přespávali, a do noci mi vyprávěli své příběhy.

Netrvalo dlouho a hory, přestože dokázaly mnohdy ukázat i svou odvrácenou tvář, jsem si zamilovala. Dva měsíce nakonec utekly jako voda a nastal čas odjezdu. Vůbec se mi nechtělo domů, natož do práce. V hlavě mi začala hlodat myšlenka, že bych učitelskou profesi pověsila na hřebík.

Odjezd do hor

Když jsem před koncem prázdnin poprvé otevřela dveře kabinetu, udělalo se mi nevolno. A právě ten okamžik rozhodl o tom, že na téhle půdě už opravdu pracovat nechci. Patřím do hor. Tam je mi dobře. Sebrala jsem proto veškerou svou odvahu a nakráčela do ředitelny svému nadřízenému oznámit, že končím. Ředitel byl velký kliďas a pohodář, moji výpověď proto vzal velmi dobře, a dokonce mi popřál hodně štěstí. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Doklepala jsem posledních pár měsíců výpovědní lhůty a po večerech na internetu hledala, kam se vydám dál. Do oka mi padla líbezná chata v srdci rakouských Alp a bylo rozhodnuto. Sbalila jsem kufry a odjela žít svůj sen.

V plánu byla jedna, dvě sezóny, jenže pobyt tam byl natolik skvělý, že jsem si ho trošku prodloužila. Letos je to už šest let, co jsem od základu změnila celý svůj život. V Rakousku jsem si dokonce našla přítele, s nímž plánujeme rodinu. A víte co? Někdy se risk vyplatí. Ničeho nelituju.

Zdroj: vlasta.cz

Související články