Pamatuji si ten den jako dnes. Bylo mi třináct a táta právě přišel z třídních schůzek. Samozřejmě jsem dostala vynadáno za svůj průměrný prospěch. Jak můžu být tak nemožná? Dívala jsem se v pokoji na své nedokonalé nahé tělo v zrcadle a po tvářích se mi koulely slzy. V čem bych tak mohla vyniknout? Jak dokázat, aby mě měli rodiče rádi? Můj pohled se zastavil na časopise na nočním stolku. No jistě, žena na obálce byla velmi štíhlá a oblíbená modelka. Ano, tohle taky dokážu!

Nemám hlad, děkuji

Bylo to jednoduché. Vše je jen v hlavě. Stačí, když si přeprogramujete mozek. Místo informace, že hlad je nepříjemný pocit, jsem si nastavila, že hlad je skvělý. Když ho cítím, dokazuji tím, jak jsem dobrá. Pokud se mě někdo u stolu zeptal, co budu jíst, jednoduše jsem řekla, že už jsem něco jedla a hlad nemám. Konečně jsem něco dokázala. Perfektně jsem se naučila ovládat. Ostatní byli nechutní, když se cpali. Mlaskali, žvýkali a tloustli. Moje tělo se mi začínalo pomalu líbit. Paže i nohy mi připadaly najednou krásně dlouhé. Ale nebylo to ještě ono.

Nenávidím tě

Čas ubíhal a můj vnitřní kritik stále sílil. Když se mi cokoli nedařilo nebo jsem prožívala nějaký konflikt, mohlo za to moje tělo. Někdo byl na mě zlý, to protože jsem furt tlustá. Odkopl mě kluk, protože jsem bečka. Naši mě zase kritizovali, protože nejsem pořád dost dokonalá. Jakmile jsem něco pozřela, přišly výčitky. Zírala jsem na sebe do zrcadla a šeptala bledému odrazu "Nenávidím tě". Kdybych byla konečně hubená a dokonalá, všichni by mě měli rádi a byli na mě hodní.

Světlo na konci tunelu

Nikdo se už se mnou nebavil. Spolužačky ze střední měly jiné zájmy. Naštěstí jsem měla svou kamarádku Martinu, která mě chápala. Jednou mi sehnala prášky na hubnutí a společně jsme je začaly brát, abychom dřív dosáhly svého cíle. Myslím, že bylo tehdy léto, jela jsem hromadnou dopravou a najednou se mi strašně zamotala hlava. Všechno kolem se začalo rozostřovat a já se začala klepat. Přestala jsem úplně vidět, jen tma a pak jsem omdlela.

Zařídím, že tě zavřou

Tohle omdlévání bylo čím dál častější. Ruce se mi třásly a nešlo to skrývat. Martina už s dietami dávno skončila a byla jediná, kdo tehdy něco tušil. Podívala se mi hluboko do očí: "Kájo, poslouchej mě. Buď to okamžitě přestane, nebo zařídím, že tě zavřou do léčebny. Pomůžu ti, ale musíš si přiznat, že máš problém.". Složila jsem se. Ta ostuda po celém městě mě vyděsila natolik, že jsem souhlasila. Bylo nám sotva dvacet, ale Martina dodržena slovo. Byla tehdy mým osobním strážcem a koučem. Bez ní bych tady už nebyla.

Text: Magdalena Weingärtner

Zdroj: vlasta.cz

Související články