V řeznickém oboru jsem dlouho nevydržel. Nakonec jsem našel zálibu v práci se dřevem, ta mě moc bavila a konečně se mi začalo dařit. Jenže pak přišla ta nehoda. To mi bylo dvaadvacet let! Tenkrát jsem jel autem na nákupy a asi po deseti minutách jízdy na dálnici se vyřítilo z pravé strany těsně přede mnou auto. Automaticky jsem šlápl na brzdu, jenže silnice byla kluzká, a já dostal „hodiny“. Narazil jsem boční stranou vozu do příkopu, pocítil jsem náraz a škubnutí v těle.
„Klid, nic tak hrozného se nestalo,“ uklidňoval jsem nahlas sám sebe. Při vylézání z auta mě ale překvapila ukrutná bolest v oblasti krku. Během chvíle jsem přestal cítit nohy, začal jsem se dusit a pak jsem ztratil vědomí. Z doslechu vím, že pro mě přiletěl vrtulník. Jen matně si vybavuji ty točící se vrtule.
Šokující lékařský verdikt
V nemocnici jsem se probral až po několika dnech. Připadalo mi, jako kdyby mi někdo zasádroval celé tělo. Měl jsem krční límec a korzet a ze všech stran ze mě čouhaly hadičky. Hadice v krku mi znemožňovala polykání, nemohl jsem ani mluvit. Pomalu mi docházelo, že je moje situace vážná. Ležet nehybně v takovém divném stavu dlouhé týdny bylo šílené. Až později jsem začal víc vnímat nemocniční personál, dorozumíval jsem se s nimi očima nebo psaním písmenek na tvrdý papír.
Teprve za tři měsíce mi lékaři sdělili verdikt: „Máte propíchané plíce, zlomené žebro, zlomený krční obratel a porušenou míchu. Naštěstí jste přežil, ale pravděpodobně už nebudete nikdy chodit.“ Větší šok jsem v životě nezažil, můj mozek odmítl takové sdělení akceptovat. Snažil jsem se cvičit, co to jen šlo, abych se rozchodil. K tomu bohužel nedošlo, ale v končetinách mi zůstal otupělý cit a můžu aspoň hýbat levou rukou. I to je úspěch!
Když mi sundali krunýř a hadičky a poprvé mě posadili do vozíčku, často jsem bolestí omdléval. Časem jsem si sice zvykl, ale pořád jsem nepřijal fakt, že se můj stav nezmění. „Chci zase hrát fotbal, tenis, jezdit na kole a běhat v přírodě jako dřív,“ tvrdil jsem umanutě pořád dokola.
Tvrdá rehabilitace
Měl jsem velkou smůlu, protože jsem po propuštění z nemocnice dostal zánět močových cest, což vyústilo v otravu krve. Jako by těch tragédií bylo málo! Čtrnáct dní jsem pak ležel v nemocnici v kómatu a měl jsem znovu na kahánku. I z toho se mi podařilo vyhrabat a odjel jsem na pobyt do rehabilitačního střediska.
Tam mě učili zvládnout na vozíčku základní úkony, jako jsou sprchování a další hygiena, oblékání. Poctivě jsem chodil na procedury, a když ostatní klienti odpoledne relaxovali, já se snažil v ortézách postavit a šoupat nohama. Bylo to šíleně vyčerpávající, ale já měl jasný cíl. „Do dvou let budu chodit, je jen otázka času, kdy se mi vzpamatují nervy a svaly,“ přesvědčoval jsem sebe i ostatní.
Jenže ať jsem na sobě makal sebevíc, změny k lepšímu byly v nedohlednu. „Co teď budu dělat? Jak budu takhle žít? Když nebudu chodit, radši umřu,“ prohlašoval jsem. Tehdy mě naštěstí drželi nad vodou přátelé a rodiče. Postupem času za mnou ale přátelé přestali chodit a od táty jsem věčně jen slyšel: „Ty sis teda zpackal život!“ Vytrvala jenom maminka, ta při mně stála vždycky.
Viníka nehody nenašli
Po rehabilitaci jsem jel domů k rodičům, kteří se o mě starali. Ale když se otec napil, a to bylo docela často, pořád mi jen vyčítal, jak jsem dopadl, jaká jsem troska. Jeho přístup mě velmi deptal, dával jsem si za vinu, že jsem rodině přítěží. Maminka se mi snažila život ulehčit, jak jen to šlo, vyvářela mi samé dobroty a já akorát tloustl. To mému bolavému tělu taky zrovna neprospívalo.
„Nedá se nic dělat, budu se muset odstěhovat a zkusit se co nejvíc osamostatnit,“ rozhodl jsem se. Maminka to těžce nesla, ale mně se tehdy vlastně ulevilo. Sám v sobě jsem se konečně smířil s tím, že budu už do konce života na vozíčku a že musím žít úplně jiný život. Požádal jsem o bezbariérový byt v Liberci a zvykal si žít svobodně a soběstačně. To mi umožnil i elektrický vozík, na něm jsem mohl jezdit, kam jsem chtěl.
Našel jsem si přátele, dokonce sem tam i nějakou krátkou lásku. Moje vztahy totiž vždycky ztroskotaly na mém zdravotním handicapu. „Kdo by chtěl kluka na vozíčku?“ litoval jsem se. V těchto chvílích jsem se zlobil na celý svět i na své vlastní já. A za nic to nestálo ani s financemi.
„Autonehodu způsobil řidič, který vám vjel do cesty. Neměl zapnuté směrovky, z místa nehody ujel a ani vám neposkytl první pomoc. Podáváme žalobu na neznámého pachatele,“ sdělila mi police. Jenže toho pachatele, který mi měl platil peníze za újmu na zdraví, policie nikdy nenašla. Nakonec případ odložili a já skončil pouze s invalidním důchodem ZTP/P třetího stupně. A to je v dnešní šílené drahotě pro život málo. Nezbývá mi nic jiného, než shánět příspěvky od hodných lidí a firem přes moje webové stránky.
Potkala mě láska
Čas plyne, můj stav se nezlepšil, spíš naopak, ale usmálo se na mě úplně jiné štěstí. Potkala mě láska. Seznámil jsem se s milou, atraktivní slečnou, která je fyzicky zdravá, ale trpí epilepsií, a dali jsme to spolu dohromady. Nějaký ten rok už si navzájem pomáháme a snášíme spolu dobré i zlé. A toho zlého bohužel přišlo dost.
Před sedmi lety mi zemřela maminka a rok na to táta. Pár mých přátel podlehlo rakovině, do toho tady řádil covid, a teď se ještě válčí na Ukrajině. To všechno mě psychicky deptá. Ještě že mám u sebe svoji skvělou přítelkyni, která mi umí vykouzlit úsměv na tváři. „Pojď, jdeme do přírody,“ říká vždycky, když vidí, že mě zase chytá splín. Společné výlety milujeme, oba moc dobře víme, že příroda je ta nejlepší léčitelka našich těl i duší.
Ivan Drlík, Liberec
Zdroj: časopis Překvapení
