Na střední školu jsem se dostala do Prahy. Pro holku z vesnice docela terno. Celý život jsem chtěla vypadnout, protože u nás ve vsi se nedělo nikdy nic. Měla jsem svoje sny, že něco v životě dokážu. To se mi splnilo, ale cesta k nim nebyla taková, že bych na ni mohla být hrdá. Vydělávala jsem si vlastním tělem.
Praha, město snů
Když jsem přišla do Prahy, bydlela jsem jako většina mimopražských studentů na intru. Brzy jsem zjistila, že život v hlavním městě stojí hodně peněz. Měla jsem to štěstí, že jsem byla celkem oblíbená a spolužáci mě zvali na různé mejdany a akce. Ale na ty mejdany musíte taky mít peníze. Moji rodiče mi posílali kapesné, ale nebylo to rozhodně nic, za co bych si mohla užívat svobodného studentského života. O nakupování oblečení, koncertech nebo chození na kafíčka s holkama nemohla být řeč. Měla jsem prostě na základní potřeby a tím to haslo. Po čase mě to začalo štvát. Večer v baru popíjet jednu colu a doufat, že mě někdo na něco pozve.
Casting
Jednou přišla moje kamarádka a spolužačka Katka s tím, že na zastávce viděla plakát na casting. Měl se pořádat pro nějakou modelingovou agenturu v nedalekém kulturním domě. „To je přesně pro tebe! Jsi hubená, vysoká a hezká. Musíš to zkusit.“ Ani mě nemusela nijak přemlouvat. Pochopila jsem okamžitě, že by to opravdu mohla být moje šance. Plavky, silonky, lodičky, perfektní nalíčení, dokonale opálená pokožka samoopalovacím krémem. Byla jsem připravená. „Jsi bohyně," usmívala se Kačka a pokyvovala spokojeně hlavou.
Moje chvíle
Casting tehdy vyhrála vychrtlá blondýnka s tuctovou tváří. Když jsem byla na odchodu, přišel za mnou jeden z porotců a dal mi vizitku. „Ozvi se mi, měl bych pro tebe něco mnohem lepšího,“ mrknul na mě spiklenecky. Katka na mě čekala venku, a když jsem jí řekla výsledek, že mě nevybrali, začala se rozčilovat. „Cože? To jsou slepí nebo co? Vždyť jsi strašná kočka! No, jejich smůla.“ O vizitce jsem se nezmínila. Nechtěla jsem nic zakřiknout. Na telefonní číslo jsem potom v tajnosti zavolala. Pán se mi představil jako Filip, nabídl mi hned tykání a domluvili jsme si schůzku. Nabídl mi práci luxusní společnice. „Prostě děláš společnost bohatým a vlivným lidem. Někdy i celebritám,“ vysvětloval a já cítila, že tohle musím zkusit.
Mám brigádu, mami
Tehdy to šlo dost rychle. Nafotila jsem sexy fotky s fotografem, které byly umístěny na stránky agentury. Tam měli přístup pouze registrovaní uživatelé, převážně ze zahraničí. Moje angličtina nebyla nic moc, tak jsem se začala doučovat, abych uměla s klienty konverzovat. Příležitostí ke konverzaci ale zase tolik nebylo. Většinou byl scénář dost podobný. Setkala jsem se s klientem v nějaké drahé restauraci a po večeři jsme šli na drink. Případně mě vzal na nějakou firemní party, kde mi všichni koukali do výstřihu, a pak jsme jeli na hotel. Měla jsem peníze pravidelně od Filipa a zároveň mi klient nechal vždy dýško. Našim jsem řekla, že mám skvěle placenou brigádu jako hosteska.
Hlavně nenápadně
Musela jsem být nenápadná. Schovávala jsem si peníze a utrácela tolik, aby to nebudilo moc pozornost. Kačce jsem řekla, že dělám takovou modelku-hostesku na luxusních akcích pro velké firmy. Občas se na mě podezíravě zadívala, ale nevyzvídala. Naučila jsem se celkem obstojně lhát a vymýšlet si různé příběhy a zážitky z těch „firemních akcí“. Měla jsem se skvěle. Mohla jsem mít, v podstatě cokoli jsem chtěla. Rodičům jsem vozila hezké dárky a dávala jsem jim peníze, když potřebovali. Upřímně někdy jsem měla všeho dost a chtěla jsem s tím skoncovat, ale peníze jsou silná motivace. Zvlášť když létáte za klienty i k moři na jachty.
Slušná manželka
Jednou, když jsem letěla zpět z Barcelony do Prahy, jsem na letišti potkala Marca. Pohledný, vysoký a dobře oblečený Španěl si se mnou začal tehdy příjemně povídat. Vypadal jako bratr Rickyho Martina a byla to láska na první pohled. Letěl pracovně do Prahy, kde jsme vyrazili ještě v den příletu na večeři. Od toho večera jsme vlastně nerozluční. Okamžitě jsem sekla s prací společnice a požádala o stažení všech mých fotek ze stránek. Naštěstí jsme se rozešli s Filipem v dobrém a přál mi tohle popelkovské štěstí. S Marcem žijeme kousek od Barcelony v našem domě, jsem šťastná maminka naší malé Emílie a vzorná manželka. Marcovi jsem svoje tajemství nikdy neřekla a myslím, že si ho odnesu až do hrobu.
Zdroj: vlasta.cz čtenářka Bára
