Před deseti lety jsme udělali takovou velkou stěhovací akci. S manželem a třemi dětmi jsme se z malého městského bytu přestěhovali do domu jeho rodičů. Ti si v důchodu rádi sbalili kufry a přestěhovali se za klidem na chalupu do Krkonoš. Všichni byli spokojení, dobré rodinné vztahy přetrvaly, vzájemně jsme se navštěvovali. Vloni se ale všechno změnilo.
Chcete si pronajmout dvojdomek? Jen ne s tchyní
Můj milovaný tchán v loňském roce zemřel a Helena (tchyně) sama život na chalupě nezvládala, navíc jí bylo smutno. Nedalo se to vyřešit jinak, prostě se nastěhovala zpátky do domu. K nám. Nikdy jsme si nebyly nijak zvlášť blízké, ale nedělaly jsme si žádné naschvály, prostě jsme se navzájem respektovaly. S tchánem jsem si rozuměla víc, byla s ním legrace, Helena byla vždycky trochu škrobená. A k mému manželovi Pavlovi si představovala někoho víc na úrovni, než jsem byla v jejích očích já, učitelka v mateřské škole.
Plete se nám do všeho
Vídat se občas v rámci návštěvy, anebo žít pod jednou střechou, to je obrovský rozdíl. A také zkouška tolerance, asertivity, vstřícnosti a úrovně. Jeden příklad za všechny: výchova. My naše tři puberťáky zvládáme úplně v pohodě, nepotřebujeme ničí pomoc, ale Helena to od nastěhování k nám vidí pochopitelně jinak. Do všeho se nám plete, navíc mě před dětmi shazuje, a naprosto tak podrývá mou autoritu. Vůbec se mi nelíbí, že s dětmi vytváří takové podivné spojenectví a obrací je proti mně.
Štve proti mně manžela i děti
Pavel se snaží svou matku krotit, alespoň co se dětí týče. Taky se mu nelíbí, že se tchyně snaží přebírat naši roli rodičů. Dokáže se jí i vzepřít, například když si Helena postaví hlavu v souvislosti s rekonstrukcí domu. Ale naprostý vrchol pro mě je to, jak se nám plete do manželství. A to už Pavel tak jasně nevidí. On je vypiplaný jedináček, a když jsme spolu začínali, hodně jsem bojovala s tím, jaký je mamánek. Během našich společných – samostatných – let se to ale zlepšilo. A teď je to tu znova! Ona ho obskakuje, vyvařuje mu, a kdykoli se hádáme, hned přiběhne svého synáčka bránit.
Špagety v neděli? Jedině přes její mrtvolu
Korunu tomu všemu nasadila tchyně minulou neděli. Neměla jsem moc času, a tak jsem na neděli připravila jen špagety à la co dům dal. Helena má celé spodní patro pro sebe, má tam vlastní obývák i kuchyňku, a většinou si vaří sama. Ve dvanáct hodin tentokrát ale vítězoslavně vyšla po schodech s navařenou svíčkovou a začala servírovat. Já jsem stála v kuchyni, v ruce hrnec se špagetami. Helena prohlásila, že jí byla taková hanba, když zjistila, že jsem na nedělní oběd hodlala připravovat špagety, že to raději vzala do vlastních rukou. To, že mě považuje za naprosto neschopnou, ani říkat nemusela, z každého jejího slova to bylo dost jasné.
Asi se sbalím já
Nevím, co mám dělat. Připadám si jako ta nejhorší na světě. Bez zastání. Tchyně si všechny okolo uplácí jídlem a drobnými dárečky a já pak vypadám jako naprosto neschopná manželka i matka. Pavel s ní už sice mluvil o tom, že se nám nemá plést do výchovy, což mu samozřejmě odkývala. Vždyť ona by se nám přece nikdy nechtěla plést do rodičovství, to jsme špatně pochopili, a já jsem na ni prostě vysazená a bla bla bla…
Nic se nelepší a já mám pocit, že jestli to takhle bude pokračovat ještě chvíli, tak se zblázním. Byla bych nejradši, kdyby se zase sebrala a odstěhovala se na tu chalupu. Jenže to je teď nereálné. A nutit ji sehnat si nějaký byt nebo ji šoupnout do domova, to taky nejde. Děti jsou navíc rády, že s námi babička bydlí. Zbožňují ji. Jediný, kdo má neřešitelný problém, jsem evidentně já. Jak dlouho můžu tohle soužití vydržet?
Zdroj: vlasta.cz čtenářka Danuše
