Když si vymyslíte kavárnu, celou ji naplánujete, všechno dořešíte do nejmenších detailů včetně barvy květináčů na okně, a pak ji nestačíte kvůli epidemii ani otevřít, je to celkem v háji. Použila bych ráda mnohem horší slovo, ale korektorka v časopise by ho musela vyhodit, tak si ho doplňte sami.

Nevěra i finanční krádež

Kavárnu jsem si vysnila jako lék na zlomené srdce, a kdyby jenom zlomené, ale taky podvedené. Roky předtím jsem se soudila s bývalým manželem, o kterém vyšlo najevo nejenom to, že mě podvádí s milenkami, ale taky, že vykrádá naši společnou firmu. Byla jsem naivní, ale nechci říkat, že mi to patřilo. Neměli jsme žádnou manželskou smlouvu a já věřila každému slovu, co mi řekl.

Už jsem trošku poučená, ale stejně mě nikdo nepřesvědčí, že když si někoho beru, mám mu rovnou nedůvěřovat. Stálo mě to ovšem celé noci pláče a peněz tolik, že to ani nikomu neříkám. On je má někde dobře uložené, o tom nepochybuju, ale když jsme se rozváděli, podařilo se mi z něj po dlouhém souzení vyrazit peněz jen tolik, že mi to stačilo na malý byt a nějaký plán. Co budu dělat, když jsem poslední roky strávila jenom prací pro společný podnik? Měli jsme ve třech městech tři restaurace. V té branži jsem se tedy pohybovala celkem s jistotou, i když účty měl vždycky na starosti manžel, já hlídala lidi a kuchyni a taky se samozřejmě starala o domácnost a naši dceru.

Mým snem byla kavárna

Už dlouho jsem ale chtěla ještě něco jiného než steakovou hospodu, spíš něco holčičího, kavárnu, cukrárnu. „Ty ses zbláznila, chlapi chtějí maso, a chlapi platí,“ argumentoval manžel. Na můj sen nikdy nedošlo, a tak, když jsem si propočítala, kolik mi po nákupu bytu zbyde v kasičce, rozhodla jsem se: „Teď konečně ta kavárna.“

Podařilo se mi najít prostory k pronájmu velké tak akorát, ne úplně na náměstí, ale zase docela blízko, když budu s lidmi komunikovat na facebooku a podobně, však oni si ji najdou. Bylo to v příšerném stavu, kdysi v devadesátých letech tam někdo vrazil pár peněz do oprav sklepa a stropu, ale pak mu peníze došly a od té doby tam bydleli jenom pavouci.

Můj rozpočet na opravu taky nebyl největší, ale bylo mi jasné, že do stavebních prací investovat musím. „Zbytek nějak poskládám,“ rozhodla jsem se a začala obrážet bazary a výprodeje. „Bude to takové roztomilé,“ rozhodla jsem se udělat z nouze ctnost a v kavárně namíchat nábytkovou a dekorační směs, která bude připomínat tak nějak celkově historii. Tak nějak trochu Magdalena Dobromila Rettigová a trochu Provence. Povedlo se mi to výborně, pochválila mě i třináctiletá dcera, a to je co říct, ta má vkus úplně jiný. Stačilo jenom otevřít, dezerty budu dělat já, za pultem se budu střídat s kamarádkou, a když to půjde dobře, promyslím, co dál.

Přišla pandemie. Co teď

Jenže pak přišel covid a kavárna se ani otevřít nestihla. Pořád jsem doufala, že to je jenom taková panika, že se někdo spletl, že to není tak zlé, jak to vypadá. Plánovala jsem otevření po týdnu, po měsíci... Vždyť to měla být moje obživa i můj splněný sen! Okamžitě jsem si mohla dojít pro státní podporu, jenže když jsem ani neotevřela, byly moje nároky mizivé. Víte, jak jsem chtěla použít to slovo, co by korektorka neschválila? Tak přesně tak jsem se cítila.

Nevěděla jsem zas, co mám dělat. Mám se někde nechat zaměstnat? A kde, když jsou firmy zavřené? Zbývaly mi jenom procházky, však si to pamatujete. S dcerou jsme toho nachodily spoustu, a když zrovna seděla u počítače s distanční výukou, chodila jsem sama. Míjela jsem lidi v rouškách, a když jsme byli v lese, tak bez roušek, všichni jsme se zdravili jenom očima. Vídali jsme se pořád dokola, občas zabrousil někdo z jiné části města a občas jsem se zase já vydala po jiné trase. A tak jsem chodila i k lesoparku, odkud je to k nám docela daleko. Vídala jsem tam běhat chlapíka asi v mém věku, někdy se zastavil a dělal nějaké protahovací cviky a přidávali se k němu další a další. Asi to bylo proti pravidlům o shromažďování, ale kdo by to řešil venku na pasece? „To je trenér z našeho fitka,“ vysvětlila mi kamarádka, se kterou jsme si tam daly sraz. „Já nevěděla, že tady nabízí lekce, počkej, zeptám se, zítra se přidáme.“ Ani jsem to neměla v úmyslu, ale vtáhla mě do akce.

„Prý žádné hodiny oficiálně nedává, žádné peníze za to nebere, ale říkal, že nebude nikomu zakazovat, aby se na zdravém vzduchu protáhl. A když se přidá k němu, tak ho taky vyhazovat nebude.“ Prý tam ten trenér chodí v deset a ve čtyři. Super! To je aspoň smysluplná náplň tohohle divného času. A tak jsme hned druhý den ráno přišly.

Proč se na mě tak dívá?

Trenér byl vysloveně sympaťák, čím víc jsem se na něj dívala, tím víc se mi líbil. „Abys ho těma očima nezhltla,“ smála se kamarádka a já se úplně zarazila, co to dělám? Neříkala jsem snad, že žádného chlapa nechci už ani vidět? A počkat, navíc takového, který se po mně taky nějak pořád dívá? Nezdálo se mi to! Bože, vždyť jsem zpocená, vlasy mi trčí, funím jak lokomotiva! A on je tak... tak... Byla jsem najednou znovu nějakým mužem okouzlená a úplně vyvedená z míry.

Já mám rande!

Už sem nepůjdu, na něco se kamarádce vymluvím, myslela jsem, ale kdepak, ona do mě hučela a hučela a já se poddala. Když jsme tam byly potřetí, zašel za mnou, než jsme odešly: „Promiňte, ale já se vás prostě musím zeptat. Kdyby nebyl covid, pozval bych vás na kávu, ale teď není nic otevřené. Nedala byste si tu kávu u mě doma? Já bych vás posadil u druhého konce stolu, když je ta korona.“ Prý jsem se rozzářila jako lampička, líčila mi pak kamarádka, která dělala, že si zavazuje tkaničku, když k nám přicházel. Taky jsem se rozesmála, to bylo vtipné, s tou koronou. Kývla jsem hlavou, že platí, a on mi nabídl hned odpoledne. Třeba v jednu. „Pošlu vám adresu na mobil, když mi tedy dáte na sebe číslo.“ No páni! Já mám rande!

Konec dobrý, všechno dobré

Bylo to prostě náramné, náramné. Seděla jsem opravdu na tu distanční vzdálenost a stejně jsem úplně cítila, jak mezi námi proudí porozumění. Bylo mi s ním dobře. Byl vlastně ve stejné situaci jako já, po rozvodu, s jedním synem, který bydlel u svojí mámy, a se zavřeným fitnesscentrem. Nebyl tam jen trenérem, bylo jeho. Byla toho spousta, co nás spojovalo, a taky něco, čemu se říká láska na první pohled. Vydržela, a tak jsme se letos v létě vzali.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články