„Všechno pokazil a zničil pitím.“ Poslední rok, než se její muž odstěhoval, zbylo z velké lásky už jen sdílení bytu. Tehdy jí bylo sedmačtyřicet a v nefunkčním vztahu, kde se často cítila osamělá, nechtěla dál setrvávat. „V takových chvílích osamění jsem mu říkala, že spolu nezestárneme ani neumřeme.“ A měla pravdu. Dva těžké roky po rozvodu byly plné slz i antidepresiv. Exmanžel se k ní chtěl vrátit, ale Hana mu nedokázala odpustit opilé rány ani kopance… „Vrátit se k němu prostě nešlo.“
Po rozvodu nechtěla zůstat sama, ale tušila, že najít si kolem padesáti nového partnera bude problém. „Muži v mém věku, kteří se rozvedli a byli najednou sami, většinou hledali mladší ženy.“ Dodnes si pamatuje, co jí před dvaceti lety řekl jeden rozvedený muž, když ji po druhé schůzce odmítl. „Jsi příliš sama! Nemáš děti, o nikoho se nestaráš, bojím se, že by ses na mě moc upnula.“
Dalšího životního partnera si dosud nenašla. Zpočátku jí samota přinášela velkou úlevu a klid. Skončilo bezmocné a zoufalé noční čekání na opilého manžela. „Když jsem v noci slyšela výtah, který nedojel až do našeho patra, strašně se mi ulevilo.“ Vztah s exmanželem se nakonec také zklidnil, zůstali v kontaktu, dokud nezemřel.
VIDEO: Samota a jak s ní pracovat? Podívejte se na video.
Zahrádka pomáhá
Být a žít sama jí v produktivním věku až tak nevadilo, protože se pořád něco dělo. „Čím jsem ale starší, žije se mi v samotě hůř.“ Tíživou osamělost začala intenzivně cítit poté, co jí před několika lety zemřela i maminka, za kterou jezdívala na víkendy (tatínek jí zemřel ještě před rozvodem). Rodičovský zájem a starost o Hanu tím definitivně skončil. „Dokud mamka žila, měla jsem rodinné zázemí, měla jsem kam jít. Od její smrti se cítím osamělejší.“
Tyto pocity jdou ruku v ruce s velkým smutkem, který Hanu čas od času přepadne. „Doslova mě zaplaví pocit, že nikomu nechybím. Když se teď rozhodnu, že nebudu nikomu volat, uběhne týden a telefon mi nezazvoní. Nejvíc je mi líto, že nemám rodinu.“ Hana má sice dvě sestry, ale ty mají své rodiny, děti, vnoučata.
„Mrzí mě, že se sestry neumějí nebo nechtějí vžít do toho, jak mi je. Že nemají čas ani zájem mě vyslechnout, že mě nepovzbudí. Ano, samy žijí tisíce žen, ale tohle slyšet opravdu nepotřebuju… Přitom by bylo tak fajn se jednou za čas sejít, popovídat si a zjistit, jak se která máme.“
Samota, na kterou si za dlouhé roky už zvykla, jí na druhou stranu přináší svobodu a nezávislost. Partnera by měla ráda i teď po sedmdesátce, ale jen s vlastním zázemím. „Neumím si představit, že by tu ležel na gauči a přepínal mi televizní kanály,“ směje se Hana. Je nejen paní svého ovladače, ale i času. „Jsem vlastně ráda, že z výletu s partou nemusím spěchat domů ohřát někomu večeři, jinak by vyváděl. Zažila jsem to v manželství, kdy jen kvůli pětiminutovému zpoždění bylo zle.“
Za partu kamarádů, s nimiž tráví volný čas, je vděčná. Sama se sebou je ale taky ráda, naučila se to. „Přiznám se, že si kolikrát radši vlezu pod deku a čtu si, než bych s nimi šla večer na pivo.“ Někdy tam totiž slýchává, co slyšet nechce: „Ty se máš! Co já bych dala za to, být chvíli sama!“ Na to má Hana jedinou odpověď: „Co já bych dala za to, mít děti! Klidně čtyři než žádné.“ Ona ani její bývalý manžel je ze zdravotních důvodů mít nemohli.
Proti pocitům ubíjející osamělosti statečně bojuje – i tím, že si před sedmdesátkou pořídila vlastní zahrádku. Občas jí někdo řekne, že se na stará kolena zbláznila. „Je to ale můj nejmilejší koníček. Na zahradě jsem od pátku do neděle a je mi tam moc dobře.“ Pomáhá jí též být mezi lidmi, ještě chodí do práce. Zatím si neumí představit, že by ráno nemusela vstát, obléknout se, nalíčit a jet do kanceláře.
„Ale kdoví, třeba zjistím, že jsem měla jít do důchodu už dávno, abych měla víc času na koníčky. Kamarádka v důchodu mi poradila, abych v práci hlavně neskončila před zimou, kdy je vše psychicky náročnější a pocit osamělosti se ještě násobí. Raději na jaře s vidinou toho, že mě zaměstná zahrádka, že pojedu na dovolenou…“ Jejími velkými kamarádkami jsou také knihy, které jí v samotě hodně pomáhají. „Oči mi naštěstí ještě slouží. Co bych sama v bytě dělala bez čtení, to nevím.“
A co by poradila ostatním osamoceným lidem? Aby se obklopili lidmi, s nimiž je jim dobře, a naučili se nezatěžovat je svými smutky. „Kdybych si pořád jen stěžovala, jak jsem sama, každého tím jen otrávím. Svěřuju se jen nejbližším přátelům, kteří mají pochopení i pro můj pláč.“ Aby se snažili brát život s humorem, byť je někdy těžký a člověku je smutno.
„Teď jsem si krásně popovídala s vámi, takže mi bude zase pár dní dobře.“ Aby se radovali ze zdraví, a pokud jim už tolik neslouží, i z každodenních maličkostí, což jim bude zvedat náladu. „Na zahrádku jsem si koupila sádrového trpaslíka. Taková blbost, ale mám z něj ohromnou radost jako malé dítě. Už se tam těším, mám před sebou hodně práce. Jen musím ráno ještě dojít odvolit.“
Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz