Vnukům bylo devět a jedenáct, když jejich maminka, moje dcera, tragicky zemřela při autonehodě. Zeť se nervově zhroutil. „Postarej se o ně,“ prosil mě se slzami v očích. Prý vůbec nemá sílu na to, aby se o děti postaral. Vnuci už u mě zůstali. U staršího Tadeáše se časem projevily poruchy autistického spektra, jak se tomu dnes odborně říká. Začal být úzkostlivý, nesnášel větší množství lidí. Mladší Jonáš je naštěstí zdravý a hodně mi s Tadeášem pomáhá. Byla to náročná situace, ale to jsem ještě netušila, že bude hůř.
Problémová neteř
Věděla jsem, že moje neteř Sylvie je problémový člověk. Vyzkoušela snad všechny druhy drog a alkoholu a v její posteli se vystřídalo mnoho mužů. Ale ať si každý dělá, co chce, pokud nemá zodpovědnost za někoho jiného, a to Sylvie měla. Za svou dceru Elišku. Ta byla často hladová, zanedbaná, potřebovala si popovídat.
„Teto, mohla bych bydlet u vás?“ zeptala se během jedné návštěvy. Zoufalý pohled, kruhy pod očima, na krku modřina… Že by ji někdo z těch Sylviiných chlapů zneužíval? Otřásla jsem se hrůzou. Musela jsem si to promyslet. Starat se o dva vnuky, z nichž jeden je autista, a vzít si do péče třináctiletou dívku, je závažné rozhodnutí. Moc času na přemýšlení však nebylo.
Pokus o sebevraždu
Pár dní nato mi volala Eliška. „Já už tady nechci být, teto. Pozdravuj kluky.“ A típla mobil. Zmobilizovala jsem policii a záchranku. Bylo to na poslední chvíli, protože Eliška spolykala všechny prášky, co doma našla, a podřezala si žíly. Všude byly zvratky a plno krve… Ale po Sylvii, Eliščině matce, jako by se slehla zem, asi někde pařila.
V nemocnici mi nechtěli poskytnout žádné informace, nejsem přímá příbuzná. Pak nekonečné tři měsíce v psychiatrické léčebně, kam jsem za Eliškou i s vnuky jezdila. „A teď už budu u tebe, teto?“ vyptávala se. A bylo rozhodnuto!
Mám z dětí radost
Rozjela jsem tu příšernou byrokratickou mašinerii, abych dostala Elišku do péče. A povedlo se! Zpočátku to bylo pro všechny náročné, ale už po roce se Eliška dala dohromady a určitě k tomu přispěli i kluci. Devátou třídu ukončila s vyznamenáním a přijali ji na sociálně-právní střední školu. Mám ze svých dětí radost!
Božena, Plzeň
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Osud dokáže být někdy hodně zlomyslný. Dva vnuci paní Boženy přišli o maminku, jejich otec o manželku; jako by se poněkud pozapomnělo na to, že i paní Božena o někoho přišla.
Zeť vás, paní Boženo, postavil před hotovou věc – já to „nedám“, tak se postarejte. Zřejmě věděl, že se o to alespoň pokusíte. Ani vaše neteř nebyla zrovna „nástěnková“ maminka a její dcerka si nalezla cestu k vám.
Už před spoustou let popsal psycholog S. Karpman jeden z typů mezilidských konstelací pojmem „dramatický trojúhelník“. Tvoří jej pronásledovatel (perzekutor), jeho oběť a zachránce. Mnohdy až ve chvíli, kdy se zachránce rozhodne rezignovat na svou roli, začíná se měnit vztah mezi pronásledovatelem a obětí. Někdy dokonce k lepšímu. Proto bývá občas užitečné na zachraňování třeba trochu rezignovat.
Zdroj: časopis Květy
