S manželem jsme se dlouho snažili o miminko. Když se nám narodila Kristýnka, byl to pro nás velký dar. Vymodlené holčičce jsme připravili to nejkouzelnější dětství. Měla všechno a to byla možná chyba. V pubertě odložila definitivně dívčí oblečení a vyměnila ho za sportovně ležérní styl. Nic podezřelého, puberťačka, která se hledá. Netušili jsme, co se s ní ve skutečnosti děje.
Tohle jsem já
Když bylo Týnce šestnáct, zeptal se jí manžel nevinně: „Kdy nám konečně přivedeš domů představit toho svýho kluka?“ Dcera se na něj otočila: „Kluka asi nikdy, ale Martinu vám představit klidně můžu.“ A tak nám to vysvětlila. Manžel byl tehdy trochu natvrdlejší a pokoušel se jí vysvětlit, že ji to přejde. „Tati, tohle není chřipka. To mě nepřejde. Tohle jsem já,“ odpověděla. A pak nám jednoho dne přivedla představit svou přítelkyni.
Kdo za to může?
Strávili jsme s manželem spoustu času pátráním po viníkovi. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme ho nenašli. Snažili jsme se jako rodiče dělat všechno správně. Podporovali jsme ji, komunikovali, platili nejlepší školy. Prostě se to všechno stejně dělo. Muž se s tím snažil vyrovnat po svém. Já to celé chtěla jen pochopit. Před dvěma lety Kristýna přišla s tím, že je rozhodnutá absolvovat změnu pohlaví. Cítila se jako muž. Prý nikdy nechtěla být ženou. Tohle byla poslední rána. Úplně jsem se složila.
Manžel to neustál
Manžel to nakonec nezvládl přijmout. Jeho vnímání světa nešlo změnit. Měl pocit, že naše milovaná dcera je nemocná. Jako by se někde v systému stala chyba. Hledal, jak jí pomoci, ale na tohle léky nejsou. Když neustále narážel na její odpor, začal se k ní chovat příšerně. Stala jsem se mezi nimi mlýnským kamenem. Bylo to náročné období. Ti dva se spolu nakonec přestali úplně bavit a to mě mrzelo nejvíc. Týnka to brala celkem statečně: „Mami, on to jednou pochopí. Dojde mu, že je jedno, jestli jsem holka, nebo kluk. Vím, že mě má rád.“
Tohle nedám
Moje kamarádka Radka viděla, že tohle jen tak nerozdýchám. Dcera je na holky, to je věc jedna, ale nechat si přešít tělo? Nenávratného rozhodnutí může jednou trpce litovat. Tohle jsem se jí snažila rozmluvit. „Vždyť ty nebudeš moci mít nikdy svoje vlastní děti!“ vysvětlovala jsem jí v slzách. Dcera si za svým rozhodnutím stála dál. Poprosila nás s mužem, ať jí říkáme Kristián. Radka mi jednoho dne oznámila, že pojedeme k jakési Vladaně. Je to léčitelka a terapeutka. „Musíš si to v sobě zpracovat,“ rozhodla kamarádka.
Rozhodla se dávno
Neměla jsem sílu bránit se sezení u paní léčitelky. Tak jsme jely. Vladana byla velmi milá a citlivá dáma. Povídaly jsme si několik hodin. Nakonec jsem byla velice překvapená, co jsem se dozvěděla. Prý se duše mojí dcery nemohla dlouho před příchodem na svět rozhodnout, zda bude mužem, nebo ženou. Nakonec se rozhodla, že potřebuje zkušenosti s ženským tělem, a narodila se jako děvčátko. Když získala to, pro co na svět přišla v tomhle těle, chtěla do toho mužského. Tam se cítí být sama sebou. Nevím, jestli je tohle všechno možné, ale mně to pomohlo pochopit svou dceru.
Kristián
Dcera prošla velkým procesem, který změna pohlaví obnáší. Hormony, proměna těla na mužské, absolvování terapie a ještě jedna velká novinka. Můj nový syn si začal pěstovat vousy. Tolik jsme se spolu nikdy nenasmáli. Vybírali jsme oblečení a vymýšleli cool účes. Najednou tady byl muž a byl to sakra fešák. Byla jsem u toho všeho a svůj strach jsem proměnila na vděčnost.
Děkovala jsem, že mám zdravé dítě, se kterým procházím takovou velkou životní událostí. „Jsem toho všeho součástí,“ říkala jsem si a došlo mi, že nejdůležitější je, jak skvělý a pevný vztah spolu máme. Miluji svoje dítě stejnou nekonečnou láskou, ať se jmenuje Kristýna, nebo Kristián. A manžel? Ten to snad časem také pochopí.
Zdroj: vlasta.cz
