Vždycky jsem bývala milá a veselá holka se zdravým sebevědomím. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel a práci, ve které se mi dařilo. Dokonce jsem velice brzy potkala i toho pravého a založila rodinu. Jenže manžel mě tak moc miloval, že se o mě nechtěl dělit ani s mými přáteli. Postupně jsem o všechny přišla. A rodině jsem nakonec obětovala i kariéru. Starat se o děti, domácnost a manžela byla přece moje povinnost.
Ten pravý
Milan byl neskutečně okouzlující mladý muž. Když mě poprvé pozval na rande, všechny kamarádky mi to záviděly. Zpětně mohu říct, že i já jsem byla hezká mladá žena. Zamilovali jsme se do sebe a po nějakém čase jsme spolu začali i žít. Bylo to nádherné období, choval se ke mně jako k princezně.
Všechno se ale změnilo svatbou. Mám pocit, že tehdy se ze mě stal manželův majetek. Byl velice dominantní a vyžadoval, abych ho ve všem následovala. Přirozeně jsem tak přijala submisivní roli v našem vztahu.
Máš hloupé kamarády
Po nějaké době mi začal Milan dávat najevo, že moji přátelé pro nás nejsou dost dobří. Mluvil o nich jako o pijavicích, které se chtějí přiživovat na našem štěstí. Říkal mi, že můžeme důvěřovat jen sami sobě a mít jeden druhého je naše největší štěstí.
Tuhle jeho filosofii ale nesdílela moje nejlepší kamarádka Hanka. Vlastně byla jediná, která mého muže neměla ráda už od samého začátku. On k ní neměl o nic lepší vztah. Postupem času se stalo, že jsem opravdu neměla žádné přátele, až na věrnou Hanku. Ta k nám ale chodila, pouze když Milan nebyl doma. Jejich střety nebyly nic příjemného.
Zasloužila sis to
Porodila jsem dva krásné zdravé syny. Když bylo Honzíkovi pět a Pavlíkovi tři, poprvé na mě muž vztáhl ruku. Bylo to na můj svátek. Hanka mě chtěla vytáhnout někam ven, a tak jsme se domluvily, že půjdeme na večeři. Bylo to pro mě něco velmi výjimečného, protože jsem nikam nechodila. Moje maminka mi přijela hlídat děti, protože muž měl nějakou firemní akci. On se o děti vlastně nikdy moc nestaral.
Trochu jsem se bála, že se to manželovi nebude líbit, ale kamarádka mě přesvědčila, že přece o nic nejde. Po mnoha letech jsem si vzala někam šaty a trochu se upravila. Když jsem se vrátila domů a otevřela dveře, ucítila jsem velkou ránu v obličeji, až se mi zatmělo.
Omluvy, omluvy, omluvy
Když jsem otevřela oči, ležela jsem na gauči a Milan mi dával na obličej balíček s mraženým hráškem. „Co se stalo?“ ptala jsem se zmateně. Začal mi vysvětlovat, že měl o mě obrovský strach a je to moje vina. Vysvětlovala jsem mu, že se přece nic nestalo, jen jsem byla s Hankou. „Vypadáš jako hnusná štětka, co se trajdá bůhví kde po nocích,“ oznámil mi. Bylo mi hrozně, šla jsem se osprchovat, a když jsem vyšla z koupelny, začal se mi strašně omlouvat. Měl hrozné nervy z práce a nevěděl, kam jsem šla. Bál se o mě, děti plakaly a volaly maminku… Omlouval se mi a opakoval: „Vždyť víš, že tě miluju. Tohle mi už nedělej.“
Podívej se na sebe, jak jsi hnusná a trapná
Už jsem potom nikam nikdy nešla. A i když jsem šla s ním na nějakou rodinnou oslavu, vždycky jsem to nakonec schytala. Za to, jak se oblékám jako laciná děvka nebo že se bavím s cizími chlapy, jako bych je všechny chtěla sbalit. „Bože, podívej se na sebe, jak jsi hnusná a trapná,“ říkal vždycky a pak následovala rána.
Pak už jsem nechtěla chodit ani na rodinné akce. Vždycky to dopadlo stejně. Jednou mě doma nachytala Hanka s monoklem pod okem. Byla strašně naštvaná a moje výmluvy a vysvětlování úplně ignorovala. „Tušila jsem to. Ten hajzl! Hele, chápeš, že když to udělal jednou, udělá to znova.“
Vždyť tě zabije
Odmítala jsem volat policii a řešit to. Byly tady maličké děti, které potřebovaly rodinu a normální život. Navíc jsem věřila, že za to opravdu můžu já. Manžel mi neustále vtloukal do hlavy, jak jsem hnusná, nic neumím, jsem hloupá a on se vlastně obětuje kvůli dětem, že se mnou zůstává. Sex se mnou měl, kdy chtěl on. Musela jsem být vždy po vůli. Nezajímalo ho, jak se cítím, nebo zda ho chci já. Kamarádka chtěla, abych ho opustila. „Co bych si počala? Vždyť nic nemám. Nemám žádné peníze a jsem na mateřské,“ vysvětlovala jsem Hance, která byla čím dál intenzivnější. „On tě jednou zabije!“
Námluvy, které se opakují
Jednou mě Hanka vzala ke svojí známé psycholožce. Ta mi vysvětlovala, že jsem paradoxně já závislá na manželovi. „Víte, je to takový začarovaný kruh. Nějakým způsobem žijete, pak začne být dusno a on si najde důvod vás napadnout. Zaútočí pod jakoukoli záminkou. A pak přijde to, na co vlastně vy už podvědomě čekáte. Říká se tomu námluvy. Je to časový úsek, kdy se manžel omlouvá a chová se k vám hezky. Nosí květiny a vyznává vám lásku. V podstatě vás ukecá a vám je to příjemné. Uvěříte, že se změní. A pak se to zase celé opakuje. Dokola a dokola.“ Je to prý standardní situace u týraných žen.
Jestli mě opustíš…
Pochopila jsem, že to, co prožívám, zažívá více žen. Sice jsem neměla žádné sebevědomí ani sílu, ale chápala jsem, že situace, ve které jsem, je špatná. Je důležité si jako první věc uvědomit právě tohle. „I kdybys byla hnusná, blbá a nevím co, tak snad uznáš, že nikdo nemá právo tě mlátit hlava nehlava, ne?“ Hanka mě podporovala, abych sebrala odvahu ho opustit. Pamatuji si naprosto přesně ten okamžik, kdy jsem dělala večeři a v televizi běžely zprávy. Úplně jsem zkameněla, když jsem slyšela o ženě, kterou partner týral a pak ji zabil.
Došlo mi, že tohle se může stát i mně. Milan není normální a byl čím dál víc agresivní. Hanka byla u toho, když jsem odvezla děti k mojí mámě a všechno jí vyklopila. Zlomení rodiče mi nabídli provizorní azyl. Hana jela se mnou do našeho bytu pro zbytek věcí. Brala jsem jen to nejnutnější. Doma se to neobešlo bez dramatického výstupu. Milan na mě řval a vyhrožoval mi, že jestli ho opustím, vezme mi děti a nedá mi ani korunu. „Co asi tak budeš dělat, ty krávo blbá? Jestli si myslíš, že mě opustíš, tak to tě raději zabiju!“ Jakmile dořekl poslední slovo, Hanka vytočila 158.
Nový život
Řeknu vám jednu věc, nebylo to lehké. Ale bylo to nevyhnutelné! Musela jsem sebrat všechnu sílu a odvahu k odchodu od manžela. Byla jsem od něj tak zmanipulovaná, že jsem věřila, že sama to nezvládnu. Byla jsem přesvědčená, že nemám na to, žít lepší život, že nezvládnu pracovat, abych vydělala dost peněz, a starat se o děti.
Ale věřte, on se vždycky najde někdo, kdo vám pomůže. Ať je to rodina, přátelé, známí, nebo organizace, které takové situace řeší každý den. Pokud se můj příběh jen maličko blíží vašemu životu, musíte to změnit! Nikdo jiný to za vás neudělá. Pochopila jsem, že moje kamarádka měla pravdu. I kdybych byla hloupá šereda, která nic neumí, nikdo nemá právo mi ubližovat.
Zdroj: vlasta.cz
