David byl odmalička sluníčko. Hodný, poslušný a chytrý kluk. Snažila jsem se mu dát veškerou péči a lásku, nechtěla jsem, aby trpěl nepřítomností otce. A na stará kolena jsem se místo vděku dočkala vystěhování do starobince. Bydlím v malé místnosti, kam se vejde jen postel, skříň, malý stolek, jedna židle, miniaturní lednička a televize. Takhle jsem dopadla. A to mám prý velké štěstí, že jsem místo v „důchoďáku“ dostala tak rychle. Někdo tu asi náhle zemřel na smutek. Bojím se, že mě to brzy potká taky.

Dělala jsem pro syna všechno

Donedávna jsem bydlela s Davidem ve velkém domě se zahradou, který jsem zdědila po svých rodičích. V tom domě se Davídek narodil. Moji rodiče mi pomáhali, jak se dalo, už při mateřské jsem jezdila do práce do okresního města a oni malého hlídali. Zůstalo to tak, i když mi mateřská skončila, hlavně můj tatínek měl Davida za parťáka a nechtěl, abych ho dala do školky. Chodil tam jen rok do „předškoláků“ a děda ho vyzvedával „po o“, aby tam nemusel spát. Vlastně jsme se od začátku snažili, aby měl všechno nej a proplouval životem na obláčku. Dnes vidím, že to byla velká chyba.

Obchodníka v sobě nezapře!

Moje maminka zemřela, když bylo Davidovi čerstvých osmnáct, a tatínek ji za dva roky následoval. Protože jsem jedináček, rodiče mi dům odkázali. David šel po maturitě pracovat, nechal se zlákat vidinou rychlých peněz a o vysoké škole nechtěl slyšet, přestože mu učení vždycky šlo. Stal se z něj obchodní cestující, prošel školením na podomní prodej a ve firmě, která jako jedna z prvních prosperovala z tzv. „letadla“, se rychle vyšvihl vzhůru. Tohle byl zřejmě prvopočátek problémů, protože parta lidí, pro které pracoval, žádné velké morální hodnoty neuznávala, šlo jim jen o výdělek, který získávali manipulací a nečestnými praktikami. Divila jsem se, že se David nechal takhle zblbnout, ale co jsem mohla dělat.

Byla jsem úplně slepá

Měla jsem ale velkou radost z toho, že David nadšeně zveleboval náš dům. S jeho rostoucím příjmem se prováděly úpravy, které přerostly do náročné rekonstrukce. Proto mě vlastně ani nepřekvapilo, když mě Davča požádal o to, abych na něj dům přepsala, že se mu tak bude lépe jednat s úřady. Neviděla jsem v tom žádný zádrhel, stejně by byl jednou dům jeho, tak jsem podepsala. Dnes bych si vysolila pár facek.

Mama hotel

Bydleli jsme spolu v domě celých patnáct let, David se nechal obskakovat, moje péče mu vyhovovala. Ale po lidské stránce se mi čím dál tím víc odcizoval. Kdykoli došlo na nějakou debatu, nestačila jsem se divit, jak moc se můj syn změnil. Peníze byly alfou a omegou všeho. Dům už byl téměř k nepoznání, a tak začal David utrácet za drahé dovolené, auta a luxusní večeře se ženami, které mi ani nehodlal představit. „Nejde o nic zásadního, až přijde ta pravá, tak ji poznáš,“ říkal mi. Kéž by se tak vůbec nestalo.

„Ta pravá“ tomu nasadila korunu

Ta pravá se objevila záhy, typická zlatokopka, a David si ji po půlroční známosti nastěhoval domů. Madam Alex se ke mně chovala jako ke služce a Davidovi to přišlo v pořádku. V té době jsem pracovala na směny a ve volnu uklízela, žehlila, vařila a dělala hospodyni synovi i jeho partnerce, která celé dny proležela u bazénu nebo podnikala nájezdy na nákupní centra. Bylo mi z toho smutno…

Vnoučata? Kdeže, to by bylo moc práce

Mladí se nakonec vzali a já se přes veškerou antipatii ke snaše začala těšit na vnoučata. Ta však nebyla na pořadu dne, oba si chtěli dál užívat a děti by jim zřejmě překážely. A pak došlo na nejhorší. Alex, které se náš, tedy synův zrekonstruovaný dům hodně líbil, přišla s nápadem postavit si nemovitost v lukrativnější zóně ve městě a z našeho domu udělat penzion. Moje snacha byla přesvědčená, že penzion na Křivoklátsku může být dalším zdrojem příjmů. Mimo to se začínala doma nudit a post ředitelky penzionu jí připadal velmi reprezentativní.

Když jsem se syna zeptala, kde budeme bydlet, protože jsem chtěla vědět, jak daleko to budu mít do práce, přišla ledová sprcha. „No, o tom jsme s tebou chtěli mluvit, mami,“ řekl mi tehdy David. „Ty bys ses v tom našem novém moderním domě necítila dobře, to je jasné, proto jsme ti pronajali pokoj v domě pro seniory. Je to kousek odsud, takže se pro tebe skoro nic nemění. Alespoň si ve svém volnu odpočineš, když se o nás nebudeš muset starat.“

Zhroutil se mi celý svět

Zůstala jsem jako opařená. Ve svých 64 letech jsem se coby aktivní ženská opravdu necítila na „důchoďák“. Tohle mám za celoživotní péči? S Davidem a jeho ženou ale není rozumná řeč. Já si bohužel nic nenašetřila a pronájem standardního bytu neutáhnu. Špeluňku v důchoďáku mi můj syn milostivě platí, ale o normálním bytě nechce ani slyšet. Já od té doby trpím depresemi, zhroutil se mi celý svět, kvůli psychickým potížím jsem přestala chodit do práce. David mě zpočátku v domově navštěvoval, ale protože jsem mu prý neustále vyčítala, že se mnou takhle zametl, návštěvy omezil na minimum.

Svoji vykutálenou snachu jsem od „vystěhování“ neviděla a na chod penzionu se raději nikdy neptala. Neumím se radovat z maličkostí jako ostatní obyvatelé domova, jsem nešťastná a zhrzená. To, že bych se ještě mohla postavit na vlastní nohy a žít, si neumím představit.

Zdroj: Vlasta.cz čtenářka Květa