Stará krabice v garáži, tak do té jsem tedy opravdu nevlezla. Ta bude určitě plná nějakých drátů nebo nářadí, kterému vůbec nerozumím. I po všech těch letech s Otou poznám pořád jenom šroubovák a pilku. To on měl plné regály pokladů, které sbíral bůhvíkde a které, pokud můžu soudit, mu na nic nebyly, jen měl radost, že má padesáté kladívko. Ale mohlo mi to být jedno a taky bylo, co si dělá v garáži, věděla jsem vždycky, že ho tam najdu, když je hotová večeře a já ho k ní chci zavolat. A jeho garáž jsem nechala takovou, jak byla, když mi jednou volali od něj z práce, z knihovny, kde pracoval celý život a pořád v důchodu pomáhal, že už se nevrátí.

Byl to takový šok, že jsem se z něj pět let vzpamatovávala, nějak jsem si myslela, že oba umřeme doma, a ne že ho to potká, když bude vracet knížky do regálů. Zvláštní, že zrovna knihovník měl takovou lásku k nářadí a vyrábění, ale to se mi na něm právě líbilo, že ho všechno zajímalo. Rozuměl nejenom těm knížkám, ale taky technice, a spravit uměl všechno. Měla jsem velké štěstí, že jsme se potkali a nemohla jsem se smířit s tím, že odešel první. Ale už je to přes deset let a já si v našem domku žila v klidu, vděčná za všechno, co jsme spolu prožili.

Písmo jsem nepoznávala, naši starou adresu ano

A pak přišel syn s tou obálkou. „Mami, tohle jsem našel, je to nějaká hromada dopisů, nebudu se v tom hrabat,“ řekl, když se objevil v kuchyni celý zaprášený a zapatlaný, jak se celý den snažil přerovnávat a třídit všechny ty poklady, co měl Ota v garáži. Dohodli jsme se, že je potřeba to už udělat, protože on k tomu na rozdíl od táty nemá žádný vztah a garáž by se hodila na spoustu jiných účelů, když se ke mně se svojí rodinou bude stěhovat. Přinesl obálku, položil ji na stůl a zas odešel mezi dráty a rezavé železo, a já se otočila, že se podívám, co to je. Ani nebyla zaprášená, jak byla zastrčená mezi staré časopisy, co v té krabici Ota měl.

Písmo jsem nepoznávala, ale adresa byla naše, tedy ne ta, co jsme bydleli teď, ale bytu, kde jsme žili kdysi dávno. To už ani není pravda! Jedna plus jedna, a jak jsme tam tehdy byli šťastní, narodil se nám tam i syn a stejně jsme se vešli! Ale ta obálka mi nic neříkala, s prastarou známkou, otevřená a tlustá. Tak jsem se podívala a zjistila, že je plná dopisů. Vysypala jsem je na stůl a to písmo jsem poznala, hned jsem ho poznala, vždyť jsem ho vídala celý život. Ale jméno a adresu na těch dopisech ne, kdo to může být? Nikdy jsem o nějaké Alžbětě neslyšela.

Nemám zavolat sanitku?

Měla jsem vědět, že cizí dopisy se nečtou, i když už jsou prastaré a ten, kdo je psal, už tady není. Když si za hodinu přišel syn z garáže na pití a kávu, našel mě sedět u stolu celou zhroucenou: „Proboha, mami, jsi v pořádku? Nemám zavolat sanitku? Jsi úplně bledá!“ Ale ne, sanitku jsme nevolali, jen se mi úplně zhroutil svět. „Otíčku, ty znáš nějakou paní Kounickou?“ V životě o ní neslyšel, taky se tak dávno nemusí jmenovat, to mi pomalu docházelo. Můj mozek už není, co býval, ale pochopila jsem dost.

Můj manžel, se kterým jsme byli v dobrém i zlém, mě dlouho podváděl. Točila se mi při té myšlence hlava tak, že jsem se bála, že tu sanitku opravdu budeme muset volat, syn mě donutil, abych si lehla, a já nevěděla, jak to pomyšlení vyhnat z hlavy. Pořád nechápal, co se stalo, nespojil si moje mdloby s tím, že přinesl tu nešťastnou obálku, kdyby to býval věděl předem, určitě by ji bez přečtení spálil. Nemohla jsem mu to říct, aby si aspoň on zachoval o tátovi nějaké iluze, když už já jsem je ztratila úplně.

Nemám se z čeho hroutit

Nepamatuju si moc, jak to ten den bylo, jen že jsem pak pomalu vstala, vzala obálku, vecpala do ní všechny dopisy a zastrčila ji do skříně v ložnici, kde ji Otík hledat nebude. Zůstal u mě v domě spát, bál se, jestli jsem v pořádku, ale já už pomalu byla, nikdy jsem nebyla typ, který se jen tak zhroutí. „Taky ses neměla z čeho hroutit,“ řekla jsem si upřímně, „když tvoje kamarádky řešily, že je manžel podvádí, tys neměla co říct, vždycky sis myslela, že se tě to netýká.“ Věděla jsem, že nejrozumnější by bylo důkazy o jeho nevěře spálit, ale nedokázala jsem to, snad jsem doufala, že když si to všechno přečtu, líp to pochopím, nebo spíš, že se ukáže, že jsem si všechno špatně vyložila, že to byla jenom známá, kamarádka, kolegyně ze studií, z práce, nevinná manželka jeho kamaráda. To všechno paní, která měla jméno na těch malých obálkách, mohla být.

Proč to nevyhodil?

No co, když to má být, ať se to stane, rozhodla jsem se za dva dny, kdy jsem měla promyšleno, že je lepší vědět než se domýšlet. Uvařila jsem si slabou kávu, jak ji mám ráda, pohodlně si sedla do křesla a vzala do ruky celou tu velkou obálku. Pročpak ji Ota nevyhodil? To je celý on, nikdy nepřemýšlel o následcích, nenapadlo ho, že se do té bedny někdo podívá, až on tu nebude, a může být v šoku z toho, co najde. Tak do toho. Vysypala jsem dopisy na stolek a podívala se na datum na razítku na známkách. K přečtení to nebylo, ale já si ty známky pamatovala, jsou prastaré, za pár halířů, kdepak ty sumy za známky dneska. Však už taky nikdo dopisy nepíše a nikdo tak nic nenajde.

Na známkách byla série květin, taková dětská kresba, přenesla mě zpátky do doby, kdy jsme se s Otou scházeli a taky si psali, než jsme se vzali, trvalo to čtyři roky od seznámení. Vytáhla jsem namátkou první dopis a začetla se do něj. Četl se mi lehce, i když bylo písmo dávno bledé a papír zažloutlý. Ten rukopis jsem byla zvyklá číst celý život.

Ty moje štěňátko

„Moje štěňátko, brzy se uvidíme, ale já bez tebe počítám každou minutu.“ To chcete od svého manžela číst, jenom když je to určené vám. Štěňátko mi nikdy neříkal, to jsem věděla jistě. „V pátek skončím co nejdřív a poběžím na nádraží, čekej na mě jako vždycky kolem půl osmé, budu mít hlad!“ Možná jsou ty dopisy z doby, kdy jsme se neznali, doufala jsem, a on mi jednoduše neřekl o nějaké slečně, se kterou chodil, to je přece normální, uklidňovala jsem se. Jenže jsem četla dál. V některých dopisech bylo bohužel i datum a v některých jí psal i o mně. V hlavě se mi postupně vytvořil obraz minulosti. Chodil se mnou, pak poznal ji. Nevěděl, co má dělat. Pořád váhal, až ji to přestalo bavit a našla si jiného.

Trvalo to celé dva roky, kdy jsem si myslela, že občas na víkend jezdí s kamarády na chatu. Ona se vdala, poslala mu naštvaně zpátky všechny jeho dopisy, a on už neměl proč váhat. Vzal si mě. Neměla jsem to číst.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články