Smáli se nám laskavě, všichni jsme byli jedna velká parta, a tak se ani nezdálo divné, že si dobře rozumíme. Muži, ženy, všichni dohromady, jako když jedou kamarádi na hory nebo na túru a společně se smějí a mají stejné nápady ve stejnou chvíli. Ani mně to divné nepřišlo, protože jsem tehdy pomalu začínala vnímat, že se Kubovi líbím víc než jenom jako kolegyně z práce a kamarádka. A jak píše Jane Austenová: „Vědomí jeho lásky způsobilo, že o něm začala vážně uvažovat.“ Jistě, ona to v knize Opatství Northanger píše opačně, do hrdinky se tam zamiluje hrdina až potom, co zjistí, že ho má ráda, ale ono to je jedno. Když víte, že si s tím člověkem dobře rozumíte, a vaše srdéčko je volné (tak by to Jane Austenová taky určitě napsala), není žádný důvod, proč se nezamilovat. Bylo to opravdu lehké, měli jsme spoustu společného, oblíbené filmy i knihy, oblíbené víno, oblíbené cestovní cíle. „Nejhezčí je stejně Mikulov,“ řekl třeba jednou, když jsme se bavili o Jizerských horách. Vůbec mě to nepřekvapilo a mohla jsem navázat, jako bychom tam už předtím byli spolu: „Jak se tam vydrápeš nahoru ke kapličce, a když zapadá slunce, sedíš tam na teplých kamenech, piješ dobré víno a díváš se do té pěkné klidné krajiny.“ To jsem zrovna chtěl říct, smál se, a ani jednomu z nás nepřišlo nepochopitelné, jak jsme přeskočili z těch českých hor rovnou do moravské vesnice. Ale takhle to zamilovaní lidé mívají, to k tomu patří. Každý si myslí, že našel svoji druhou půlku, tak to přece má být, jedno tělo, jedna duše, bez toho by to nebyla láska.

Související články

Vzali jsme se a rozuměli si i beze slov. To se tak vždycky říká, ale my si začali všímat různých zvláštních podrobností a smát se jim. Třeba když jsem Kubovi napsala nákupní seznam a zapomněla na něj připsat kakao, on ho stejně přinesl. Jasně, to se dá vysvětlit tím, že chtěl mramorovou bábovku a všiml si, že kakao už ve spíži nemáme. Ale když jsem chtěla něco neobvyklého, třeba sušenky, které jsme nikdy nekupovali? „Já ti nevím, proč jsem je vzal, prostě jsem se u nich zastavil a napadlo mě to,“ říkal na vysvětlení. Bylo to milé a zpříjemňovalo nám to život, mohla jsem se spolehnout například na to, že na rozdíl od mých kamarádek nedostanu od manžela asi žádné trapné nebo nesmyslné dárky k narozeninám nebo Vánocům. Vzpomínám zvlášť na jednu, jejíž manžel na to byl expert, dával jí zásadně odborné knihy, které zajímaly spíš jeho, nebo firemní hrnečky, které někde dostal. Však už jsou rozvedení. To já vždycky dostala něco, co jsem si „tajně“ přála. Kuba se smál pokaždé i tomu, že mám před naším domem asi nainstalovanou kameru. Říkával: „Ty mi nezavoláš za celý den ani jednou, ale když se chceš zeptat, jestli už jdu domů, je to v devadesáti procentech případů ve chvíli, kdy už jsem v naší ulici.“ Bylo to opravdu tak, chodil domů z práce hodně nepravidelně, a někdy jsem chtěla třeba vědět, jestli bude doma večeřet nebo tak něco. Řekla jsem si v nějaké chvíli, že mu zavolám na mobil, a když ho zvedl, obvykle buď zrovna vystupoval z auta před domem, nebo byl na schodech nebo doslova ve dveřích. Podle čeho jsem chvíli pro zavolání zvolila? Podle ničeho, prostě mě to zrovna v tu chvíli napadlo. Cítila jsem jeho přítomnost, jako prý poznají psi, že se jim blízký člověk vrací domů? To nevím, určitě ne vědomě. Ale naše stejné myšlenky byly opravdu časté, i když to neznamenalo, že bychom měli na všechno stejné názory. Nesouhlasili jsme spolu v ledačems, uměli jsme se i pohádat, ale často se stalo, že jsme ve stejné chvíli začali stejnými slovy stejnou větu, naše děti to braly jako samozřejmost.

Související články

Jednou mi jedna kartářka vyprávěla, že ona při věštění nerozumí přesně tomu, co se stane, ale že vidí v duchu nějaké zjevení, kterému se pokouší porozumět a podle něj to zákazníkům vyložit. Začala jsem se o naše sdílení myšlenek zajímat, ale chtěla jsem zůstat nohama na zemi, nejsem zrovna snílek o vílách nebo tajemných světech. Našla jsem si ale, co řekl Sigmund Freud, a ten asi v pohádky nevěřil: „Telepatie je schopnost, kterou jsme ztratili, ale stále, za určitých podmínek, ji všichni můžeme projevit. Podstata telepatie tkví v tom, že nějaký stav vědomí či prožitek, barvy, zvuk, bolesti, chutě, představy, předmětu, kresby nebo čísla se přenáší přímo z vědomí jednoho člověka do vědomí jiného člověka bez prostřednictví smyslového vnímání.“ Prý že spolu lidé takhle kdysi dávno komunikovali běžně, docela tomu věřím. Nám to prostě fungovalo.

Pak Jakub zemřel, nečekaně, příliš brzy, příliš mladý. Věděla jsem to dřív, než mi to policie přišla říct. Jako by se změnily všechny barvy. Všechno bylo najednou jiné, než má být. Modré a šedé. Za půl hodiny přijeli. Prý autonehoda, ale já cítila, že to bylo jinak. Lékaři potom potvrdili, že dostal infarkt. Auto bez ovládání jelo ještě desítky metrů a pak narazilo do mostu. Byla jsem se tam podívat. Nahoře visel veliký plakát, jen modrá a šedivá, malá písmena, poslední věc, kterou Kuba na tomhle světě viděl. Viděla jsem to s ním. Myslel na mě? Nevím, jak to fungovalo. Děti mi pomohly jeho odchod přežít, i když trpěly jako já. A pak začal přicházet. Mluvil na mě, když jsem v tichu seděla na našem gauči a dívala se na vypnutou obrazovku. To jsem si myslela, že blázním ze smutku. Pak mi ale třeba při nákupu v obchodě začaly najednou v hlavě naskakovat věci, které jsem zapomněla dát do košíku. Jako by mi je diktoval. Můžete tomu nevěřit, ale podle mě je pořád se mnou. Cítím jeho myšlenky, jako jsem je cítila dřív. Možná někdy odejde, to nevím. Ale zatím vím, že se mnou zůstává.

Vyšlo ve Vlastě 29. 3. 2023.