Kdyby mi máma nezavolala, ať se přijdu podívat, co si koupila, vůbec bych o tomhle moderním dámském koníčku nevěděla. Byla jsem ale zvědavá, takže jsem nelenila. „Tak se pojď kouknout, Jiřko, ale napřed zavři oči, bude to překvápko!“ povídá v předsíni a vleče mě do obýváku.
A tam, uprostřed pokoje, trůnil takový načinčaný retro kočárek, zřejmě prošel revitalizací. „Na co to máš, prosím tě?“ ptám se překvapeně. „To bude na balkoně na kytky?“ Máma obrátila oči v sloup. „Ty ses snad zbláznila! Na kytky! Podívej se dovnitř!“
Jako živá!
Kouknu se dovnitř a málem mě skolil infarkt. V kočárku leželo mimino! „Ty jsi blázen, tys ukradla dítě!“ zaječela jsem na matku. Ale ta se jen zasmála. „Kdepak, to je moje reborňátko. Takhle jim říkáme. Tedy my, holky, z našeho spolku ‚kočárkování‘. To je z angličtiny, reborn, znovuzrozený. Je to panenka, ale jako živá! Tohle je holčička a jmenuje se Evička.“
Byla jsem přece mladá babička
Máma vyndá panenku z kočárku a podává mi ji. „Na, pochovej si ji!“ Ucuknu. Vždyť ono to vypadá opravdu jako miminko, jen zaplakat! „I s výbavičkou mě stála jako ojetý auto, ale přináší mi mnohem větší radost. Jsme prima parta ženských, většinou důchodkyň. Chceme být venku na vzduchu, procházet se, povídat si, vzpomínat. A nejlepší je to na procházce s kočárkem, to mám ještě v živé paměti. Jojo, já si mateřskou fakt užívala! Chybělo mi to.“
„Tak proč jsi nejezdila na procházky s mými dětmi, když ti to tak chybělo?!“ vyštěkla jsem na mámu. „Ještě jsem chodila do práce! Byla jsem mladá babička!“
Je to normální?
Tak moje matka si na stará kolena hraje s panenkou! Spřátelila se s ženskými, kterým taky „hrabe“! Soutěží o to, která má hezčí kočárek, lepší výbavičku, taky si prý věci vyměňují nebo samy šijí. A dokonce pořádají různá setkání v různých městech, na která se těší!
No já si to vůbec neumím představit! Moji matku drandící s retro kočárkem! Co by tomu řekli známí, sousedé? A hlavně moje děti a taky můj manžel? Že se nám babička pomátla? Je to vůbec normální?
Jiřina, Litoměřice
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
„Normalita“ je jev dosti vágní. Poukazem na absenci normality si vypomáháme, když se někdo chová jinak, než bychom chtěli. Zkusme si vybavit, kolikrát v životě jsme jako děti slyšeli výrok: „Prosím tě, jsi vůbec normální!?“ A kolikrát jsme jej v roli bezmocných výchovných autorit použili.
Hobby vaší maminky je možná bizarní, nikomu tím ale neubližuje, má řadu společných rysů s různými typy sběratelství. Napomáhá rozvoji kontaktů s podobně naladěnými bytostmi. Budeme-li podobně „ujetou“ maminku peskovat či zesměšňovat, dáváme tím najevo, jak si nepřejeme, aby se mohla chovat po svém. Že je na svém počínání závislá? Jsou mnohem zhoubnější závislosti... Možná je jen otázkou času, kdy se mezi „babkami“ najde někdo, kdo se rozhodne uspořádat třeba „kočárkokros“. Alespoň se „holky“ proběhnou…
Zdroj: časopis Květy
