Zjišťovala jsem to pozvolna, v době, kdy veškeré zařizování čehokoliv jsem zajišťovala já. Naučila jsem se vrhat sladké úsměvy na řemeslníky, pokorné oči na úřednice, naučila jsem se vyjednávat po telefonu se všemi možnými úřady a institucemi. „Ty to umíš nejlíp, miláčku,“ vrkal mi do ouška manžel, čímž chtěl polechtat mou ješitnost a zbavit se nepříjemných úkonů.
Jsi na mateřské, tak to zařiď!
Zabíralo to, dokud nepřišly na svět děti. To už lichotky nestačily. Potřebovala jsem pomoc. A tak přišly na řadu požadavky: „Nemohl bys prosím zavolat… objednat… zajet…?“ Nemohl! Potřeboval klid na práci! Já jsem přece na mateřské, tak to můžu zařídit!
A tak jsem zařizovala rekonstrukci chalupy, když nás domluvená firma vypekla. Našla dva ochotné maníky, nosila cihly, přesypávala písek a k tomu vařila. K noze se mi lepila roční holčička, k ruce mi byl devítiletý synek, který se díky tomu naučil leckteré stavební práce.
Tatínek potřeboval klid
Děti rostly a potřebovaly i pevnou ruku, ale tatínek potřeboval klid. Naštěstí tu byla maminka, která je pohladila, ale občas, k jejich prospěchu, jim i jednu flákla.
Postupně oba dospívali, prováděli neplechy, ale dodržovali dané slovo, a pokud se někde zdrželi, vždy zavolali.
Mejdan se protáhl
Jednou se stalo, že byla půlnoc a šestnáctiletá dcera nezavolala! Nakonec se mi povedlo se jí dovolat. Mejdan se protáhl, lkala. Nacházela se na koupališti v Hostivaři, trochu opilá, bez peněz a hrozně se bála. „Zůstaň na místě!“ zavelela jsem. Budím manžela, strachy bez sebe. „Nech mě spát! Chci mít klid!“ a otočil se ke zdi. Marně jsem jím cloumala… Zavolala jsem známého taxikáře. Podle dceřina mobilu určil její polohu. Našel ji a přivezl domů.
Pohár trpělivosti přetekl
Tenkrát jsem pochopila, že i vcelku hodný člověk může někoho v afektu zabít. Nashromáždila se ve mně všechna jeho „Já chci mít klid!“, celá ta léta trpělivě snášená. Zmlátila jsem ho. Hrozně. Lékařce řekl, že spadl ze schodů. O rozvod požádal on a já byla ráda. Konečně máme oba klid. Ale já od té doby vím, že někde v hlubinách mojí duše podřimuje vrah.
Libuše, Praha
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Vážená paní,
možná bychom se divili, kdybychom měli možnost nahlédnout do našich dušiček a zjistit, co všechno v nich podřimuje. Netečnost vašeho muže si o nějakou razantní reakci z vaší strany říkala. Možná jste ho (obrazně řečeno) měla zmlátit podstatně dříve. Bezděky si o to léta koledoval.
Naštěstí pro vás nepřišla ta poslední kapka ve chvíli, kdy byste měla v ruce nůž či pistoli. Patřičně jste se na něm odreagovala, čímž jste riziko vraždy značně snížila. Konečně se vám podařilo jej vyprovokovat k samostatné akci. Jinak by mohlo hrozit, že byste příště mohla mít nějakou zbraň na dosah.
Dle všeho vám bude bez manžela lépe. Syn už jeho zásluhou rád převezme roli muže v rodině a vy již nebudete opakovaně konfrontována s tím, že vedle sebe máte netečnou hroudu.
Zdroj: časopis Květy
