Synovi je osmadvacet, dceři dvacet pět. Divíte se, před čím je chráním, když jsou dospělí. Jenže jsou věci, které vám můžou rozhodit život zpátky až k samému začátku. Myslíte si, že znáte svoji rodinu, protože jste v ní odmalička vyrůstali. Znáte mámu, tátu a máte to štěstí, že se vám ani nerozvedli, když všem spolužákům okolo se rozvádějí. Já byla vždycky pyšná na to, jak s manželem proplouváme všemi těmi úskalími, která manželství čekají.

Kritický sedmý rok nebo devátý nebo který vlastně – klapalo to pořád docela dobře. Běžné hádky o to, že on měl dávno opravit poličku a já že si pořád něco vymýšlím. Já měla někdy pocit, že bych ho nejradši zabila, ale nikdy jsem na rozvod nepomyslela. Dvakrát za tu dobu, co jsme byli spolu, jsem si myslela, že má milenku. Choval se odtažitě, byl pořád jako nepřítomný. Měsíc, dva, tři, nevěděla jsem, co se děje. Jako by nebyl šťastný, že je s námi.

Myšlenkami mimo

„Děje se něco?“ ptala jsem se klasickou otázkou všech manželek, které si najednou nejsou jisté, že jejich svět je v pořádku. Nemají pro to žádné skutečné příčiny, žádné důkazy nevěry, jen nějaký pocit, intuici, která jim říká, že ten druhý se na ně nesoustředí, protože se soustředí na někoho jiného. Ale Adam vrtěl hlavou, že se neděje nic. Vždycky mě odbyl slušně, ale bylo jasné, že se o ničem nehodlá bavit. Věděla jsem, že se něco děje, ale protože u chlapů člověk nikdy neví, jestli je naštval někdo v práci, nebo jsou nešťastní, že jim vypadly tři vlasy, snažila jsem se to přejít. Milenka se nikdy nepotvrdila, buď proto, že ji uměl opravdu dobře skrývat, nebo protože žádná nebyla.

A tak jsme žili jako všichni naši sousedé a známí, podobně jako v tom filmu o Básnících, auto, dovolená, děti, měli jsme všechno, co jsme chtěli, žádný luxus, ale žádné strádání. Snad to, co se mi teď děje, je splátka za ten šťastný život, kdy jsem neviděla, co se mi děje pod nosem, za ty roky, kdy jsem se měla bezstarostně, jen s běžnými dětskými nemocemi, prvními pubertálními láskami, šetřením na opravu chaty....

Všechno to byla lež

„Mami, proč má Alenka jenom maminku, proč nemá tátu?“ ptala se nechápavě naše dcera, když na základní škole zjistila, že každé dítě nemá tak idylickou rodinu jako my. A pak když jsme slavili třicet let od svatby, nám se synem uspořádala velkou oslavu a koupili nám společný týdenní pobyt v lázních. Krásný dort objednali, s velkou třicítkou z marcipánu. Je mi do breku, když na to myslím, taková faleš. „Moc vám děkuju, že jste nám dali pocit bezpečí a jistoty, jaký má dneska málokdo,“ říkal syn, když měl na té oslavě projev. Všichni nám připili na dalších třicet let a my jsme se usmívali a já už věděla, že všechno je to jenom lež, lež a lež.

Dcera i syn se odstěhovali, když nastoupili na vysokou školu, a my zůstali s Adamem sami. To byl najednou prázdný dům, musela jsem si hledat, co budu dělat, ale baví mě háčkovat a plést, tak jsem se do toho pustila. Byla bych radši, kdyby Adam trávil víc času doma, ale přišlo mi, že je tam naopak míň. Bylo mi to líto, ale chápala jsem to: co si asi tak má se mnou povídat, když už jsme spolu tak dlouho. A tak bych už jenom čekala, až mě syn nebo dcera udělají babičkou a já jim budu moct pomáhat s jejich dětmi, a život by byl hezký. Ale přišel šok.

Chci se odstěhovat, mám právo být šťastný!

„Už jsem se rozhodl, nebudu to dál tajit,“ slyšela jsem najednou Adama. Mluvil podivným hlasem, jako automat, jako bez citů, jako by se ty věty naučil nazpaměť, a sice je chtěl říkat, ale zároveň ho škrtily v krku. „Je mi líto, že ti ublížím, ale já chci být aspoň v části života šťastný. Na těch pár let, co mi ještě zbývají, mám právo. Chci se odstěhovat.“

Stáli jsme v kuchyni, já se opírala o kuchyňskou linku se zástěrou kolem pasu. On proti mně, v džínách a tričku, ani nevím, odkud se tam vzal, když jsem vařila koprovku. Nechápala jsem, co to spustil za řeč, ale omáčka se začala připalovat, tak jsem ji zamíchala. Pomalu mi docházelo, co slyším, ale to, že jsem jeho slova slyšela, ještě neznamenalo, že jsem je chápala. Nedávalo mi to smysl. Co to říká? „Odstěhuju se, dětem to už vadit nebude a ty si ještě taky někoho najdeš. Je mi to opravdu líto, nevěděl jsem, že se to stane, ale když se to stalo, chci žít.“

Omáčka se pořád připalovala, ale já už ji nemíchala. Chápu správně, co mi tady povídá? Přes třicet let šťastného manželství odhodí pár větami a půjde dál? „Ty máš nějakou jinou ženu?“ To je obvyklá otázka. Odpověď ale obvyklá nebyla. „Ne.“ Takže když ne, proč by odcházel? „Tak proč chceš odejít? Co se mezi námi stalo?“ Prý nic, mezi námi se nestalo nic. „Ale já miluju jednoho... Prostě miluju jednoho kamaráda. Teda není to kamarád. Právě že to není kamarád.“ Kamarády měl, samozřejmě, ale copak jsem je nějak sledovala nebo zkoumala? Občas o některém něco řekl.

„Jakého kamaráda? Co to meleš?“ Přestal mluvit jako automat a začal brečet. Poznali se v práci. Zamiloval se do něj na první pohled. „Já vím, že je to asi blbost. On je o dvacet let mladší. Jenomže já konečně chci žít tak, jak bych měl. Už to nikomu nevadí, chápeš to?“ Takže on třicet let něco předstíral? Vždyť se mnou proboha má dvě děti, měli jsme normální sex, nejdřív hodně a pak míň a potom skoro žádný, ale tak to v manželství prostě je, vždyť už nám taky není dvacet, jak to, že se mnou normálně spal?

„Já nevím, ale věř mi, že jsem o tom poslední rok hodně přemýšlel.“ Takže on už nejmíň rok předstíral, že mě pořád miluje? I na té oslavě, i když jsme byli v těch lázních? Udělalo se mi špatně a motala se mi hlava. Konečně jsem vypnula omáčku a spálila si u toho prsty, jak jsem přendávala hrnec na studený hořák. Chce prý žít tak, jak cítí.

Zhroutil se mi svět, dětem ho ale zhroutit nenechám

Odešla jsem do ložnice a pomalu mi docházelo, jak se můj svět hroutí. Něco jsem si o svém vztahu myslela a to něco neplatilo. Jako bych žila ve vzduchoprázdnu, v ničem. Došlo mi, že najednou je můj život úplná faleš, a rázem mi taky došlo, že tohle by se stalo i dětem, kdyby se to dozvěděly. A tak jsem se rozhodla v okamžiku.

Já nebudu dělat potíže, když bude Adam chodit pryč, může tam i spát, to je přece normální, když někdy někdo spí u kamaráda. Ale děti se to nesmějí dozvědět. Když k nám přijedou, bude všechno jako dřív. Vydržím všechno, ale jim zkazit život nenechám. Tohle řešení jsem mu navrhla během pěti minut. Byl podobně mimo jako já a všechno odsouhlasil. A tak žijeme, on napůl u něj a u mě. Někdy si myslím, že se to nedá vydržet. Ale zatím to jde...

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články