Byla jsem nechtěné dítě, což mi matka dávala najevo při každé příležitosti. Jak ráda bych si vzpomněla na alespoň jedno objetí, jedno pohlazení!
Tatínek umřel, když mi bylo patnáct. Umřel jediný člověk, který mě měl rád. A zbyla mi matka. Potřebovala jsem lásku, a tak jsem dělala všechno, abych si ji od ní zasloužila. Šla jsem studovat školu podle jejího přání i jsem se oblékala podle jejího vkusu.
Konečně jsem cítila lásku
Ale pak nastal v mém životě zlom. Ještě za studií na univerzitě jsem se zamilovala. A bylo to vzájemné. Najednou jsem byla krásná, chytrá, zajímavá. Matce se můj vyvolený samozřejmě nelíbil. Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná. Milovali jsme se tajně na koleji, v létě v lese… Otěhotněla jsem.
Tady nebudeš
„Půjdeš na potrat!“ zavelela matka. „Tady u mě s dítětem nebudeš!“ Jiří, můj budoucí manžel, se k té situaci tehdy stavěl rozpačitě. Bydlel také s rodiči, oba jsme měli před sebou ještě dva roky studia.
A tak jsem si zařídila veškeré formality, abych podstoupila interrupci. Už jsem měla v nemocnici určenou i postel, ale najednou se ve mně vzedmul vzdor. Chci svoje děťátko! Se slzami v očích jsem se svěřila panu doktorovi. Byl laskavý, vlídný, pohladil mě po vlasech. „Vidím, že jste rozhodnutá, tak se nebojte.“
Vzala jsem tašku a odjela domů. „Tak co? To proběhlo tak rychle?“ zeptala se matka. „Ne. Já si to dítě nechám!“ Zuřila. „Tady nebudeš! Okamžitě se do nemocnice vrať!“ Jenže já se tam nevrátila. A Jiří se naštěstí zachoval jako chlap. Přestěhoval mě i s pár kousky oblečení, knížkami a skripty ke svým rodičům.
Svatba s bříškem
Vdávala jsem se s kulatým bříškem, před sebou zkouškové období. Jirkova máma mě nakonec přijala jako dceru a dodnes jsem jí za to vděčná. Po narození Jiříčka nám pomáhala, abychom nemuseli přerušit studium. A tak jsme to zvládli. Moje matka na promoci nepřišla. Nebyla ani na pozdější promoci svého vnuka. Znovu se vdala, do Německa. Je dobře zajištěná. Občas mi pošle fotky z dovolených. A vypadá na nich samozřejmě velice krásně…
Dita, Česká Lípa
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Vážená paní, milá Dito,
citová deprivace může mít podobně zásadní dopady na náš život jako deprivace smyslová. Pojmem deprivace se popisuje stav, kdy nám kdysi cosi scházelo. Absence mateřské lásky je stav, s nímž je zpravidla velmi těžké se bez terapie vyrovnat. Pokud jsme jako děti rodičovskou lásku postrádali, vstupujeme do života citově invalidizováni. Charakteristická pak pro nás je nedomazlenost a nejistota ve vztazích, jakož i potřeba emoční podpory.
Vy jste měla to štěstí, že jste potkala partnera s potřebným emočním zázemím. Jeho rodiče také jistě nekřepčili radostí, když se synek už za studií „musel ženit“. Stav věcí ale přijali a pokusili se jej konstruktivně řešit. Vašemu synkovi tak zprostředkovaně pomohli na svět. A on má zatím slušnou šanci, že nebude dalším z citových deprivantů…
Zdroj: časopis Květy
