Když jste svobodná maminka, bojujete většinou každý den o přežití. Zvládat roli matky samoživitelky považuji za nadlidský výkon. Bylo mi skoro třicet, bydlela jsem po rozvodu u rodičů a doufala, že konečně někoho potkám. Ideálně někoho, kdo to má v hlavě srovnané a je finančně zajištěný. Snila jsem o vysvobození a lepším životě. Místo toho přišla noční můra.

Náhody neexistují

Pracovala jsem jako kadeřnice v malém salónu. Jednoho dne mi napsal na Facebooku neznámý mladík, že potřebuje akutně ostříhat. Dostal prý doporučení od kamaráda a přijede za mnou kdykoli. Domluvili jsme se a já ho následující den čekala. Přišel dlouhovlasý sympaťák s modrozelenýma očima. Usmál se na mě od ucha k uchu a mně se podlomila kolena. Nevím, jestli jsem kdy dělala pánský střih tak dlouho. Povídali jsme si spolu, smáli se a ani jeden nechtěl, aby to skončilo.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme měli domluvené rande. Na druhý den jsem si domluvila hlídání malé s mojí mamkou. Byla ráda, že jdu konečně někam ven. Díkybohu, že nevyzvídala. Jakubovi bylo tehdy 23 let. Studoval a věnoval se umění. Ideální partie. "Když chceš boha pobavit, sděl mu své plány," říkávala moje babička.

Láska jako trám

Nevím, zda jste to někdy zažili, ale občas se stane, že se zamilujete v jediném okamžiku. My jsme byli už po prvním rande jako Romeo a Jůlie. Nikdy nezapomenu na jeho velké ruce. Když mě držel za ruku, byla jsem v bezpečí. Spojoval nás humor, láska k umění a k přírodě. Moji rodiče se tvářili dost pochybovačně. Kuba byl totiž jedináček a jeho matka se od první chvíle tvářila jako citron. Ale my jsme si nikoho nevšímali. Milovali jsme se a plánovali budoucnost.

Vše se zdálo dokonalé, až do doby, než jsem začala občas bydlet u něj. Nechtěla jsem dělat mojí dcerce v hlavě chaos, a tak jsem zpočátku jezdila za Kubou do bytu sama. Snažila jsem se sebe i svou lásku dělit mezi je oba. Dnes vím, že jsem tu měla být stoprocentně pro malou. Že žádný vztah nestojí za to, brát dítěti jeho čas s maminkou. Tehdy jsem, spíš ještě intuitivně, začala tušit, že mě Jakub potřebuje. S mým Romeem bylo něco špatně.

Pravda někdy bolí

Začala jsem pátrat, proč Kuba v noci nespí a zaspí každý druhý den. Nechodí do školy, ani na pracovní schůzky, má divné nálady a chová se zvláštně. Jeho rodiče se vykrucovali a já dlouho nechápala situaci. Až to jednoho dne prasklo. Jakub trpěl těžkými depresemi, které neléčil. Měl za sebou pokus o sebevraždu v pubertě. Z přítelkyně jsem se v jediném okamžiku stala jeho osobní pečovatelkou. Neměla jsem s takovou věcí vůbec žádné zkušenosti. Snažila jsem se vysvětlit jeho rodičům, že bychom ho měli přesvědčit k léčbě.

Dělala jsem všechno možné, ale nedokázala jsem mu pomoci. Naopak jsem se sama dostávala do psychické nepohody. Z nervů jsem zhubla a balancovala nad zhroucením. Všem bylo jasné, že už to musím ukončit, jinak zničím život sobě i dcerce. Tak jsem se s Kubou rozešla. Milovala jsem ho pořád, ale musela jsem kvůli malé. Po pár dnech jsem se dozvěděla, že můj milovaný spáchal sebevraždu. Nesměla jsem se účastnit pohřbu. Nezlobím se. Nedokážu si takovou bolest, kterou prožívala jeho matka představit. Dlouho jsem si myslela, že se z toho smutku nikdy nedostanu... Asi po roce a půl jsem potkala svého budoucího manžela. Svého zachránce. A v rukou právě držím našeho novorozeného syna Jakoubka.

Zdroj: čtenářka Mirka, vlasta.cz

Související články