Měli jsme krásně zařízený byt. V jídelně kraloval příborník, zabírající celou stěnu. Byl vykládaný perletí a já se ho nesměla ani dotknout. Co kdyby na jeho dokonale vyleštěné ploše zůstal otisk mých prstíků? Máma milovala starožitný nábytek. Určitě milovala i mě, ale ten nábytek víc. Představoval její někdejší původ, pozůstatky bohaté buržoazní rodiny, která v roce 1948 o většinu majetku přišla. Ale nábytek zůstal.
Kupodivu nám zůstal byt, ačkoliv byl někdy v šedesátých letech (to jsem ještě nebyla na světě) rozdělen na dva. Nová sousedka byla hodná, pracovala v ČKD a měla dvě prima děti, se kterými jsem se kamarádila. Navíc na rozdíl od mámy skvěle vařila, takže jsem tam byla pečená vařená. Sousedčiny děti k nám však chodit nesměly. Co kdyby zapatlaly ten nábytek.
Co kdyby...!
Taky jsme měli krásný psací stůl, ale úkoly jsem psala na malém oprýskaném stolečku a seděla na nízké stoličce. Naše koupelna byla obrazem dokonalosti. Klasické dlaždice, obří vana, kachličky s reliéfy. Zkrátka první republika. Ale koupat jsme se tam nesměli… Všichni jsme se myli v plechovém umyvadle v kuchyni.
Z bytu muzeum
Máma udělala z bytu muzeum. A tak jsem utíkala k sousedům, k venkovské babičce z tátovy strany a nakonec jsem utekla ke svému manželovi, do bytu v paneláku.
Přišly na svět děti, byt už byl malý, vzali jsme si půjčku a koupili si rodinný domek. Máma přebývala ve svém muzeu, jezdila k nám na návštěvu, s vnoučaty si rozuměla, ale do svého „muzea“ je nikdy nevzala! Ty upatlané ručičky… Ke stáru máma prodala byt a odstěhovala se do seniorského penzionu, takového, kam si mohla nastěhovat svůj milovaný nábytek . „Evičko, že ten nábytek neprodáš, viď? Ten nádherný příborník… A ta komoda! Ten jídelní stůl by se vám určitě taky hodil…“ Jednou týdně jsem musela všechnu tu parádu vypulírovat kvalitní leštěnkou.
Máma umřela a většina nábytku, kterému obětovala život, skončila v různých aukcích. Nechápu, jak někdo může milovat nábytek, tedy věci obecně, víc než živé bytosti.
Eva, Praha
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Vážená paní, milá Evo, snaha spojit útulnost a okázalost je hodně náročná. I když matčině prožívání zřejmě moc nerozumíte, přesto máte můj obdiv. Vaše matka se navíc nikoli svou vinou dostala do situace, kdy se „vrchnost“ rozhodla zbavit ji jejího společenského postavení. Bývalý režim nejenže likvidoval šlechtu odebráním šlechtických titulů; zabavením majetku se snažil zlikvidovat též šlechtu duchovní.
Začal jsem konstatováním, že vás obdivuji. Zač? Za to, jak jste se vynasnažila dopřát matce potřebný pocit významnosti tím, že mohla dožívat obklopená věcmi, které jí připomínaly stav, kdy její rodina měla své společenské postavení. Vaše matka nemilovala nábytek – jen jí hodně záleželo na tom, čemu se říká třeba status rodiny. Ten chtěla ochránit a případně jej předat v rámci rodiny dál.
Zdroj: časopis Květy
