Teď si kladu otázku, co to vlastně láska je? Vzájemná přitažlivost, souhra v sexu, tolerance, společné zájmy, touha založit rodinu? Jako takové puzzle? Stačí, když se jeden dílek ztratí, a můžete celý „obraz“ s tou zející dírou zahodit.
A my? V sexu nám to klapalo, nicméně naše zájmy i povahy byly rozdílné. Já introvert milující samotu při výstupu na vrcholky hor, oproti tomu Eliška milující společnost, divadla, koncerty, plesy. Já trochu bručoun, Eliška rozchechtaný extrovert… Byla jako svěží vítr a já ji za to miloval.
Brali jsme se po půlroční známosti a já byl tehdy moc rád, že se Eliška mým rodičům líbí. Zejména tátovi, na jeho názorech mi vždycky hodně záleželo. Od dětství byl mým vzorem. Energický, velice schopný, vždy si dokázal poradit. Navíc byl muzikální, hrál skvěle na klavír, zatímco já jsem zdědil hudební „hluch“ po mámě… Už na naší svatbě táta Elišku ohromil, když na naše pianino vyšvihl Beethovenovu skladbu Pro Elišku. Moje žena Eliška byla nadšená a dojatá a hned navrhla, že by si mohli společně něco zahrát, ona přece hraje na flétnu.
I tátovi se ten nápad zamlouval, takže se bez cavyků domluvili, že si nacvičí nějakou oblíbenou skladbu mojí mámy. Bude to překvapení k jejím padesátinám! A pak si začali povídat o Chopinovi, Schubertovi… Těšilo mě, že si tak rozumějí. Ve snu by mě nenapadlo, kam to zdánlivě nevinné porozumění povede. Zkrátím to. Můj otec a moje Eliška se do sebe zamilovali. Puzzle lásky bylo asi kompletní. Byl jsem úplně zničený a podobně na tom byla moje máma. Byli jsme si útěchou a oporou v době rozvodů!
Jak mi to můj táta, můj vzor a idol mohl udělat?! No a Eliška? „Od začátku jsem věděla, že je to mrcha,“ tvrdí máma. Prý si časem najdu ženu, která by mě byla hodna, ale já už žádnou nechci. Nemám sílu na to, abych znovu prožil zradu a zklamání. Bydlím s matkou. Potřebuje mě.
Albert, Jičín
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Vážený pane,
podobně radikální názory bývají reakcí na čerstvá emoční zranění. Němci sice tvrdí, že „einmal ist keinmal“, my zas pro změnu hlásáme „nikdy neříkej nikdy“. Nic se ale zpravidla nejí tak horké. Pocit, že již nemůžeme nikomu věřit, je především obranou proti tomu, abychom z nějakého furiantství nespáchali nějakou sebezničující vendetu.
Vaše Eliška možná podvědomě hledala někoho, kdo ji bude bezmezně milovat, tak jak otcové někdy milují své dcery. Buď byla na tom svém až příliš závislá, nebo jí nějak chyběl.
I když je dost pravděpodobné, že se vztah Elišky a vašeho otce časem rozpadne, přesto by bylo asi hodně těžké, abyste jej vy dva spolu obnovovali. Bude-li nějaké „příště“ (a ono asi bude), pak si třeba budete jeden u druhého všímat jiných charakteristik než dosud.
Zdroj: časopis Květy
