S prvním mužem se Helena rozvedla, když byl jejich synovi Milánkovi rok. Pravda je, že to byl sňatek „z musu“, Helena otěhotněla a naše máma trvala na svatbě. „Přece nechceš mít nemanželské dítě,“ lkala máma. „Co by tomu řekl nebožtík tatínek. A babička, teta Máňa a strýček Pepa.“ A pokračovala ve výčtu všech, kteří by „něco řekli“.
A tak se Helena vdala a rok nato rozvedla, protože Jarda byl budižkničemu, ženit se vlastně ani nechtěl, o dítě už vůbec nestál, a za pár měsíců po svatbě se navíc vypařil.
Milánek byl dítě nejen hodné, ale neobyčejné hezké a chytré. Helena mi ho často svěřovala a já si Milánka užívala. Moje děti už byly v pubertě. Těšilo mě, že si můžu s Milánkem hrát, číst mu knížky, učit ho písničky. Radovat se z jeho dětství… „Potřebovala bych někoho, o koho bych se mohla starat,“ povzdechla si jednou Helena, když si u mě chlapečka vyzvedávala.
„A o koho? Vždyť máš Milánka!“ pronesla jsem překvapeně. „O manžela,“ pravila teskně Helena. „Víš, potřebuju někoho, kdo ocení, že se o něj starám.“
Chtěla pečovat o manžela
A tak se stalo, že se jí přání splnilo. Potkala Edu. Docela fešák, svobodný a bez závazků. Helena se mu líbila a Milánek mu nevadil. Do roka byla svatba.
Helena jen kvetla. Vařila, prala, žehlila Edovi košile, a dokonce si prozpěvovala. Konečně měla někoho, o koho se mohla starat!
O syna se nestará
A Eda, vydán napospas Helenině péči, tloustl, zato Milánek strádal, jelikož se mu nedostávalo objetí a projevů lásky. Takže u mě byl pečený vařený. To se však Heleně nezamlouvalo. Naše matka jí vyčítala, že se o kluka nestará. Pomlouvali ji i sousedé. Kluk by se měl držet hezky doma. Ortel byl nesmlouvavý: „K tetě už chodit nebudeš!“
Utekl z domu
Dopadlo to tak, že desetiletý Milánek z domova utekl (sbalil si spacáček a nějaké jídlo) a dva dny po něm pátrala policie. Já umírala strachy a Helena mlela něco o nevděčných spratcích. Byl nalezen pod skalním převisem, kde bivakoval, a poté navrácen matce.
Zákaz navštěvovat tetu, tedy mě, už naštěstí neplatí. Ale co bude dál, nejsem schopna odhadnout.
Věra, Jindřichův Hradec
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Vážená paní,
životní příběh vaší sestry je dokladem toho, jak se nám i ta nejlepší předsevzetí mohou jaksi „vymknout“. Také ona se snažila dělat vše správně. Jen ta neplánovaná gravidita ji zaskočila. Nevhodný výběr partnera a nezralost si však vybraly svou daň.
Když se Helena rozhodla, že chce o někoho pečovat, byl pro ni svobodný bezdětný fešák vlastně terno. Některé ženy jsou zasaženy „syndromem sester Červeného kříže“. Rády pečují o slabé a potřebné, málo životaschopné muže. Svou rolí bývají často natolik zasaženy, že už jim jaksi nezbývají kapacity na plnění rolí rodičovských.
Svým útěkem si váš synovec nepřímo řekl o pozornost, které se mu tenkrát nedostávalo.
Další vývoj opravdu není snadné odhadnout. Nebudete-li se sestrou o jeho přízeň soupeřit, pak však jistě nic nezkazíte!
Zdroj: časopis Květy
