Je to všechno smutný příběh, na jehož začátku je nepovedené manželství mojí dcery Dany. Zbyly jí oči pro pláč, manželovy dluhy a tehdy sedmiletý Daník.

Chtěla synovi vynahradit to, co mu táta nedal. Čas a dobrý příklad. Věnovala se mu, podporovala ho v jeho zájmech, Daník měl hudební nadání a taky ho bavil sport.

Mama hotel

Dana ho rozmazlovala, promíjela mu různé neplechy. Laskavé domluvy moc nepomáhaly, Daník si dělal, co chtěl. Vykašlal se na kytaru, protože ho nebavilo cvičit. Na sport taky hodil deku, prý ho deptaly ranní tréninky.

Na druhém stupni na základce se chytil špatné party, drobné krádeže a kouření marihuany. Byla z toho ředitelská důtka…Vzali ho na zahradnickou školu a já byla ráda, protože k přírodě měl vždycky hezký vztah.

Vypadalo to nadějně, dával se do kupy, ale do toho onemocněla Dana. Určitě tu rakovinu slinivky břišní dostala z těch nervů, co měla s bývalým manželem a pak s Daníkem. Byla jsem zoufalá, pořád jsem věřila, že se uzdraví, ale nakonec boj s nemocí prohrála.

Uklidit po sobě talíř? Složit oblečení? Nemožné!

Vnuka jsem dostala do péče já. Není to špatný kluk, má dobré srdce, občas mi koupí malý dárek, ale byl zvyklý na mama hotel! Doma nemusel dělat nic. Nepřinesl si z domova vůbec žádné návyky a já se teď marně snažím ho naučit, aby po sobě aspoň uklidil talíř a složil si oblečení, dal špinavé prádlo do koše, vynesl kyblík se smetím a došel pro drobný nákup.

„Ale babi, tohle vždycky dělala máma! Přece nechceš, abych se před kámošema znemožňoval vynášením smetí? Babi, kde žiješ?“

Do školy sice chodí, ale jinak se buď někde poflakuje, nebo visí očima na mobilu. Taky má pořád na uších sluchátka a poslouchá tu svou hudbu. „Babi, jak mám slyšet, že po mně něco chceš! Copak nevidíš, že poslouchám?“ čertí se.

Jak z toho ven?

Často teskní po mámě. „Kdyby tu byla máma…“ Ano, kdyby byla Dana naživu, nemusel by dělat nic. Jenže ona není. Strašně mi chybí a vím, že chybí i Daníkovi, nejen jako služka, hlavně jako máma, ale co mám dělat? Cítím se hrozně unavená a tak nějak bezmocná.

Danuše, Třebíč

NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka

Milá paní Danuše, nějak se toho na vás sesypalo v krátkém čase až příliš. Kdyby se vám podařilo domluvit se s vnukem na tom, čím bude vypomáhat, pak na tom trvejte. V lepším případě byste se mohla pokoušet požadovat po něm pomoc tam, kde už fyzicky nestačíte.

V opačném případě zkuste zvážit, zda by mohl navštěvovat školu internátní. Třeba by ho cizí srovnali snáz. Stále je poměrně vysoká šance, že z těch „telecích let“ vyroste. Třeba ho umravní nějaká partnerka nebo potřebný pracovní režim. Mělo by mu být zřejmé, že si vaši péči musí také zasloužit. Od střechy nad hlavou přes stravu až po kapesné.

Mohla byste si s ním občas popovídat, jaká byla jeho matka a jak i vám chybí. Vyroste-li z něj slušný muž, je to hlavně vaše zásluha. Bude-li se klouzat po šikmé ploše, není to vaše vina.

Zdroj: časopis Květy

Související články