Po několika neúspěšných vztazích jsem v Liborovi konečně našla to, co jsem hledala. Tedy skoro všechno, co jsem hledala. Dokáže mě rozesmát, je to pozorný gentleman, každou chvíli mě něčím mile překvapí, ví, kdy mi zalichotit, podporuje mě v tom, co dělám, apod. Mám s ním v podstatě jen jeden závažný problém – nechce řešit budoucnost a mně se zdá, že se mnou tak úplně nepočítá.
Nechce společné bydlení, dítě ani psa
Je mi dvaatřicet a původně jsem si myslela, že po dvou letech vztahu by mohla být svatba, nějaké vlastní bydlení a brzy potom i děti. Libor mi sice tvrdí, že se mnou chce zestárnout, ale veškerým zásadním rozhodnutím se vyhýbá. Bydlíme v nájmu, a když přivedu řeč na nějaké vlastní bydlení, odbyde mě tím, že mu přijde absolutně zbytečné cpát v dnešní době peníze do hypotéky. Prý se nám buď povede našetřit, anebo budeme bydlet v pronájmu pořád. Na tom prý není nic špatného. Mně to ale spíš připadá, že se bojí si se mnou udělat nějaký společný majetek. Vždyť nechtěl ani psa, i když oba máme zvířata moc rádi.
Vše má prý svůj čas
Na děti se prý zatím taky ještě necítí a o svatbě vůbec nemluví. Já taky ne, protože nechci vypadat jako nějaká vdavekchtivá ženská, co svého muže užene do chomoutu skoro násilím. Jenže jak jsem řekla, je mi přes třicet a ráda bych se v životě posunula dál a měla nějaké jistoty. Nemyslím na to jen já, ale otravuje mě tím i moje okolí. Rodiče by se rádi dožili svatby i vnoučat, a tak se mě a Libora pořád ptají, kdy už do toho praštíme. Já nevím, co jim na to mám říct, a Libor se vždycky akorát zamračí a řekne, že všechno má svůj čas.
Mám ho o ruku požádat sama?
Už jsem dokonce ze zoufalství přemýšlela i o tom, že ho o ruku požádám sama, ale bojím se, že by ho to ještě víc vyděsilo a mohla bych o něj přijít. Jenže když budu mlčet, jakou před sebou mám budoucnost? Začneme se o dítě snažit v pětatřiceti, kdy už to může být hodně těžké, a své vysněné svatby se nedočkám nikdy? Opravdu nevím, co si počít. Neříkám, že musím mít hned zítra na prstě zásnubní prsten, ale chtěla bych, aby mi Libor alespoň nějak dokázal, že se mnou do budoucna opravdu počítá. Slova jsou pro mě málo, chtělo by to i nějaké činy…
Zdroj: vlasta.cz čtenářka Jitka
