Mám ji pořád ve staré krabici od bot, která se už dávno rozpadá, nemám k fotkám takovou úctu, abych je skládala někam do alba a psala k nim popisky, jako to lidé dělávají. Nebo spíš jinak: úctu k nim mám a mám je ráda, jen na takové popisování a skládání nemám trpělivost. A kromě toho kdybych některé z nich dala do alba, jako bych je tím stavěla na piedestal, jako bych říkala: „Podívejte se všichni, jak jsou důležité, jaké to bylo tehdy krásné, když tenhle snímek vznikal, to si zaslouží krásné balení.“
Jenže některé fotky takové nejsou. Některé vznikly v době, kdy vám bylo smutno, kdy se stalo něco zlého, některé jsou z pohřbů a z rozchodů a vy si to všechno pamatujete a možná chcete zapomenout. Ale ty věci se staly a vaše duše to ví, ale nechce ty pěkné vzpomínky skládat spolu s těmi ošklivými, ale nechce ani ty ošklivé úplně vyhodit, zkrátka stará krabice od bot je pro vzpomínky možná ideální místo. Když chcete, můžete v té neuspořádané hromadě najít, co zrovna hledáte, třeba fotku z tetiny svatby, když vám byly čtyři roky a ona vám půjčila svůj svatební závoj. A při tom hledání se vám právě může stát, že na vás vykoukne fotka prababičky, jak kráčí ve vesnickém šátku rozoraným smutným prázdným polem, s hlavou skloněnou, zatímco metr před ní jde praděda s furiantsky nasazeným kloboukem, cigaretou v puse a pohledem upřeným mimo.
Kdo ví, co se dělo v tom okamžiku někdy v padesátých letech, kdy je někdo fotil. Ani nevím, kdo to fotil, možná některé jejich dítě, možná soused. Fotoaparát neměli, tak snad si ho půjčili. Možná se zrovna praděda díval, kam letí vrány na tom předjarním smutném poli, a jen to tak vyšlo, že ona se zrovna dívala po tom, jestli už vylézají žížaly a tak má hlavu sklopenou. Jenže já tomuhle výkladu nevěřím. Podle mě zachycuje přesně to, jak žili. Zachycuje otrocké postavení, které vždycky měly ženy v naší rodině a ze kterého se nedokázaly dostat. Prababička měla pět dětí, tři syny a dvě dcery. A stejně jako její manžel si z ní i ti synové udělali služku. Ano, tehdy to tak bylo obecně, já vím, znám to z knížek, ale když vidím ten její výraz na fotce, pění se ve mně krev! Jako by neměla žádnou cenu, jako by nesměla ani zvednout oči do stejné výšky jako její manžel, jako by se ani nesměla dívat stejným směrem jako on!
Mluvila jsem o té fotce s mámou. „To se ti něco zdá, mně to tak nepřijde,“ namítala, když jsem jí řekla tenhle svůj výklad. Vrtěla nechápavě hlavou a já vím, že opravdu nechápala. Ani nemohla, vždyť ona tak žije taky, jako by každý chlap měl stokrát větší cenu než ona sama. Každému dělá služku a oni se k ní podle toho chovají. A kdyby od ní táta neodešel, nosila by mu bačkory k nohám. Žil s námi do mých deseti a potom zmizel, našel si další služku a pak další, hezké mladé ženy, kterým nevadilo, že se k nim chová jako paša. Když mě k nim vzal na návštěvu, viděla jsem, jak se nechává u stolu obskakovat, jak nejde na nákup, nevyluxuje, na nic doma nesáhne.
Máma byla přesto zoufalá, když odešel, a stejně zoufale se snažila najít někoho dalšího. Snad proto, aby měla komu sloužit. Pamatuju čtyři takové pokusy, pro žádného z nich neměla větší cenu než kus nábytku. A já? Všechno jsem to viděla a tyhle způsoby nasávala jako houba, myslela jsem, že takhle to má být, že takhle je to správně. Že úkolem ženy je dělat všechno, co chce muž. Proto jsem taky zažila první sex už v patnácti, můj tehdejší kluk, o tři roky starší, říkal, že to je nutné. „Jestli mě máš ráda, tak to budeme dělat,“ říkal a já věřila, že to je ne důkaz, ale podmínka lásky. Měla jsem štěstí, že jsem neotěhotněla. Nechápala jsem, proč se se mnou stejně rozešel za půl roku po tom, a stejně jako máma jsem zoufale hledala, kým ho nahradit.
Byla jsem připravená splnit všechno, co ten nový bude ode mě chtít. Myslela jsem, že tak to ve vztazích chodí. Tak jsem se to naučila od mámy a ona od svojí mámy, což byla moje babička, dcera té ženy, co na fotce hledí do země. Jak ten její odevzdaný pohled nenávidím! Nevím, jaká byla ve skutečnosti, vlastně mi o ní nikdo nevyprávěl, snad nebývala tak odevzdaná, ale život byl takový a nic jiného jí nezbývalo. Ale naučila to i svoje dcery.
Zatímco chlapečkové byli zvyklí dostávat věci až pod nos, ony se musely od dětství otáčet. Uměly všechno, postarat se o domácí zvířata, obstarat kuchyň, okopávat zahradu a taky tu kuchyň vymalovat. Vesnická nátura, kdy se od chlapů přímo očekávalo, že večer co večer odejdou do hospody nebo na schůzi, zatímco manželky se doma starají o děti a dělají něco užitečného. I když kolem se už svět posouval a holky dávno nosily krátké sukně, ony žily jako ve středověku. A tak se to naučila i máma. Vždycky si našla někoho, kdo byl vychovaný jako muži v naší rodině, do postavení pána tvorstva.
Vždycky se cítila živá jenom tehdy, když mohla posluhovat. Unavená, strhaná, využívaná. Někteří z těch pánů z ní dokonce tahali peníze, a když zjistili, že už žádné nemá, práskli za sebou dveřmi. Od svých padesáti už žila sama, ne že by chtěla, pořád sháněla někoho na inzerát, ale neměla štěstí, aby natrefila na někoho slušného. Snad už z těch jejich dopisů podvědomě vytřídila ty, kteří by na ni byli hodní. Snad jí takové chování připadalo nesrozumitelné a cizí.
Já se už dávno snažím chovat jinak. Ještě kolem dvaceti jsem byla stejně pitomá. Vždycky jsem dělala, co jsem klukům na očích viděla. Dělalo se všechno, co chtěli oni, ale kupodivu ani to nestačilo, aby moje vztahy vydržely a byly šťastné. Dřív nebo později si každý našel někoho jiného a já se konečně začala ptát jinak. Místo: „Proč se chovají tak špatně?“ jsem začala zjišťovat, proč se chovám tak špatně já. Proč nemám nikoho, kdo mě dokáže ocenit. Tehdy jsem začala přemýšlet o historii žen v naší rodině, o tom, co prožívá moje máma a jak žila babička.
Pochopila jsem, že model je všude stejný. Žena, která se rozdává, aby prokazovala svoji hodnotu. Jako by bez sebeponížení a sebezničení žádnou neměla. Čekáte nějaký happyend? Musím vás zklamat. Jako prababička na té fotografii se do země nedívám, ale moc šťastných fotek byste v mé krabici nenašli. Momentálně jsem rozvedená a ve vztazích se plácám. Ale vím určitě, že je to pořád lepší cesta než ta se sklopenou hlavou.
Zdroj: časopis Vlasta
