Vůbec nic se mu za ty roky nestalo, jenom zežloutl a dvě stránky mají na sobě skvrnu od čaje, jak na mě jednou skočil náš kocour ze skříňky, zrovna když jsem si ho prohlížela s hrnkem v ruce.

To ale není tak dávno, snad dvacet třicet let. Ten památník je se mnou mnohem déle, dostala jsem ho k patnáctinám a první zápis do něj zapsala moje maminka. To se tehdy tak dělalo. Oběhla jsem s ním všechny kamarádky a každá mi něco nakreslila a napsala vzkaz do života.

Mám tam bílého jelínka, kytičku muškátu, ale i tu myš Mickey Mouse, tu jsme z kina taky znaly, i když jsem ročník 1935. Kdo by tomu dneska věřil, ale aspoň že ty moje holčičky pravnučky tu myš znají taky. Můj nejvzácnější zápis je ale jiný.

Zdroj: Youtube

Jeho slova znám nazpaměť

„Až poběžíš zas, když probudíš se zrána, utíkej tak, bys zasypána tím sněhem růžovým zas rozzářila den svým měkkým úsměvem.“ Znám to nazpaměť od prvního dne, co jsem si ty verše přečetla. To mi napsal František. Kolem jejich vily a zahrady jsem chodila do školy, vlastně vždycky spíš běžela, protože jsem se ráno pro všechny povinnosti nedokázala nikdy vymotat včas.

Musela jsem zatopit a postarat se o mladší sourozence a těm to vždycky trvalo strašně dlouho. A pak jsem běžela kolem té nádherné zahrady, kam jsme všichni lezli tajně přes plot, ale věděli jsme, že by se na nás nikdo nezlobil, i kdyby nás načapal, jak jim ojídáme rybíz a jahody. Paní továrníková byla strašně hodná a spíš nám ještě rozdala bábovku a koláč, než aby se na nás zlobila, že jim něco krademe.

Tajný zapisovatel

A jejich František, starší o čtyři roky než já, to byla moje první láska. Dlouho jsem nevěděla, že se na mě chodí dívat, jak běhávám z našeho kopce kolem jejich brány alejí jabloní, ještě většinou neučesaná a většinu roku v sandálech naboso.

Znala jsem ho z jejich zahrady, sedával před domem a věčně si něco četl, byl úplně jiný než kluci, které jsem znala ze školy. Když nás jeho maminka zvala na bábovku, většinou se vrátil do svého pokoje a pak jsme slyšeli, jak hraje na klavír.

„To hraje pro tebe,“ smála se mi sestra a já se červenala, protože by se mi to líbilo, kdyby pro mě hrál, tak krásná to byla hudba. A pak když jsem dostala ten památník, odnesla ho moje sestra tajně i jemu, aby mi tam něco napsal.

Tajně mi ho i vrátila do zásuvky ve stole a pak jsem v něm našla ty verše. Jako by do mě uhodil blesk, něco tak nečekaného! Ani jsem nechápala, co to vlastně znamená, tím sněhem růžovým ale moje srdce tančilo jako podle té hudby, kterou kdysi hrával.

Už dlouho jsme ji neslyšeli, jejich rodina sice pořád bydlela v sousední zahradě, ale už ne ve velkém domě, jen v malém domečku, který patřil dřív zahradníkovi. Velký dům jim zabavili, stejně jako továrnu, a tak už nás jeho maminka nemohla podělovat bábovkou a koláčky. Jen jahody a rybíz jsme tam pořád chodili obírat.

Jako Romeo a Julie

S památníkem v ruce jsem se tehdy vydala za ním. Seděl na trávě a četl si, a tak jsem mu šla poděkovat. Zvedl hlavu a usmál se a mně připadalo, že jeho oči vědí mnohem víc, než já kdy budu jenom tušit, takové je měl hluboké.

„Děkuju, je moc hezké, cos mi napsal.“ A on stiskl rty, jako by nevěděl co říct. „Takhle vypadáš, když tady běžíš,“ řekl konečně. „Viděl jsem tě jednou, když foukal vítr a padaly na tebe ty růžové plátky z jabloní.“ Aha, tak to byl ten růžový sníh.

Neuměla jsem poznat, jestli jsou ty verše dobré, nebo ne, ale mně připadaly kouzelné. Nikdy jsem nečetla krásnější. Říká se, že láska umí vyvolat lásku, a snad je to pravda, ale spíš ta moje ve mně dávno dřímala a čekala jenom na něco, co ji probudí.

Byli jsme najednou jako Romeo a Julie, dva zamilovaní ptáci, romantičtí básníci. Začala jsem vidět svět jako on a bylo nám jedno, co se kolem děje. Dělo se ale hodně a Františkovu otci hrozilo vězení. Od února 1948 nepřemýšlel o ničem jiném než jak utéct s rodinou za hranice, i kdyby tady měli všechno nechat.

Bez rozloučení

„Tak jsou pryč, já ti to říkal, to ještě bude malér,“ slyšela jsem svého tátu, jak to vykládal mámě. „Ne abyste přiznali, že o nich něco víte, ještě by nás zavřeli všechny,“ přísně zakázal nám dětem.

My o nich ale stejně nevěděli nic, ani já ne, nemohla jsem uvěřit, že František odešel a mě tady nechal. Trvalo dlouho, než jsem se smířila s tím, že už ho neuvidím. „Vždyť oni by ho taky zavřeli, už to nebyl malý kluk,“ vysvětlovala mi máma a já mu nakonec odpustila.

Nadějná 60. léta

A pak to všechno bylo dávno pryč. Bylo mi přes třicet, byla šedesátá léta, byla jsem vdaná a hned rozvedená a moje kamarádka mě pozvala i s dětmi do Švýcarska, kde měla příbuzné, emigranty. Bylo to těch pár volných let, kdy se zdálo, že už komunisti nemají sílu a my budeme žít zas normálně.

Byla jsem nadšená, že smíme odjet, a tři týdny měly být jako sen. Tolik dojmů! Nemohla jsem uvěřit, že ty hory, které znám z obalů od čokolády, opravdu existují.

A pak si moje děti hrály s jejich dětmi, poslouchala jsem jedním uchem ševelení holčiček pod stolem, něco si četly a já najednou slyším: „Až poběžíš zas, když probudíš se zrána, utíkej tak, bys zasypána tím sněhem růžovým zas rozzářila den svým měkkým úsměvem.“

Nečekané setkání

Přece mi nesebraly památník! Ten přece leží doma v prádelníku převázaný mašličkou! „Co to říkáte? Odkud to čtete?“ Zpod stolu vylezla ta cizí holčička, ukázala mi sešit a povídá: „To mám z češtiny. To jsem si napsala podle pana učitele.“

Aby se děti naučily češtinu pořádně, chodí dvakrát týdně na lekce, vysvětlovala mi jejich maminka. Nechápala ovšem, proč jsem najednou celá pryč. „Kdo to je? Jak se jmenuje?“ Známé jméno mě omráčilo. To přece není možné. Nebyla jsem schopná říct, odkud ho znám, chtěla jsem si nechat tu myšlenku pro sebe, nechtěla jsem se o ni dělit.

Až večer jsem se rozhodla, že nemůžu dělat, že se nic nestalo. Po instrukcích, kam za ním jít, jsem zazvonila u dveří nízkého domku. Otevřela starší paní a já ji poznala hned. „Paní továrníková!“

Ona mě poznat nemohla, já byla skoro dítě, když mě viděla naposledy. Ale přece jen: „To jsi ty! Panebože, František bude mít takovou radost!“ Nemohl uvěřit svým očím. Nebylo to jako z románu, nečekal na mě s nadějí, že svoji růžovou vílu ještě potká.

Byl ženatý a šťastně. Ale přece jen. Uteklo dalších dvacet let a my se potkali zas. Já volná a on vdovec. Už pak mezi námi nestály žádné hranice. Nebylo nám dáno spolu prožít spoustu let, ale ten památník v mém šuplíku si všechno pamatuje.

Zdroj: časopis Vlasta, zpracováno podle příběhu čtenářky Ludmily

Související články