Jirka spal dneska na gauči, do druhého bytu k Romaně se mu nechtělo. Prostě usnul a dobře věděl, že jí to nevadí, že si pustí něco na Netflixu a užije si pěkný večer o samotě s brambůrkama. To se mu na ní tehdy právě líbilo, když spolu začali chodit, že k němu není připoutaná jako kolo řetězem u plotu, ale klidně se umí zabavit sama.

Já jsem v tomhle ohledu mnohem náročnější, nebaví mě být po nocích sama, ale když se takhle střídáme, je to akorát. Jsem šťastná, že se konečně začalo mluvit o tom, že lidi to mají ve vztazích všelijak. Že někdo může mít rád víc lidí najednou a víc lidí zas může milovat toho jednoho. A že se kvůli tomu nemusí nenávidět! Je to strašně osvobozující, slyšet, že to tak má taky někdo jiný, ačkoli je mi jasné, že u nás na sídlišti jsme terčem nekonečných drbů. A to ještě sousedi nevědí, že spolu všichni spíme! Myslí si, že jsme jenom zůstali kamarádi, když jsme se jako manželské dvojice prohodili. Vsadím se, že by to ráda udělala spousta párů, ale jenom málokdo si to otevřeně přizná. Však nám to taky trvalo.

Žádost o ruku po dvou týdnech

Já znám Otu dvanáct let. „Geniálně se doplňujeme,“ hlásila jsem kamarádkám, když jsem ho ve dvaceti potkala na vodácké dovolené, strávila s ním týden v lodi a pak rovnou ještě týden ve společném stanu. Já se mu líbila hned, a jak jsou muži vždycky na začátku děsně zamilovaní, tak mě požádal za ty dva týdny o ruku. Fakt! A já souhlasila, připadalo mi to jako dobrý nápad a taky to dobrý nápad byl. Nic nám nechybělo, bydleli jsme v jeho bytě a já se stala takovou malou hospodyňkou.

Vůbec mě nehlídá

On mi nosil kytky a bylo to celé romantické, chodili k nám jeho kamarádi a moje kamarádky a tak se u nás dala dohromady Romana s Jirkou. Otův kamarád, jezdili spolu na kole a na hudební festivaly, a to Romana miluje taky, na rozdíl ode mě. Nešli do vztahu tak po hlavě jako my, ale jejich svatba se slavila už za rok. „Je to super, vůbec mě nehlídá, to ti před ním pořád chtěli vědět, kde jsem a co dělám,“ pochvalovala si.

Znali jsme se do posledního vlasu

Můj Ota se pak trošku začal mračit, když jsem na jeho čas byla mnohem náročnější než Romča na ten Jirkův. „Hele, však víš, kde jsme, tak co blbneš,“ vysvětloval mi, když jsem chtěla, aby zůstal doma, ale mně nešlo o to, že by někde něco prováděl, ale že bych ten čas chtěla strávit s ním. Tak jsme začali jezdit na různá místa spolu všichni čtyři, oni si užívali festivalů a výletů a já byla šťastná, že nejsem mimo. Byli jsme si bližší a bližší, vlastně skoro nerozluční, ale víte co? Fakt nikdy nás tehdy nenapadlo, že by to mohlo vypadat celé trošku jinak. Tedy nejsem si úplně jistá, jestli ty ostatní, ale já vážně chodila každý večer poctivě spát do manželské postele nebo stanu s Otou a ti dva zas chodili do své. Tak to bylo pár let a už jsme se znali všichni snad do posledního vlasu.

Dostavila se vzájemná ponorková nemoc

Nudilo nás to? Změnili jsme se? Nevím, ale každý jsme prostě najednou začali oceňovat jiné vlastnosti než tehdy na začátku. Já třeba nechápala, proč se Ota kvůli všemu tak rozčiluje, vždycky vyletí jak čertík z krabičky, když třeba zapomenu vzít na chatu košík s jídlem. „V klidu, ráno dojedu na kole k Mikšům,“ komentoval to naopak Jirka a opravdu ráno vstal a na nákup do vesnického obchodu dojel. Když jsem se o tom ale bavila s Romanou, tu Jirkův ležérní přístup začal štvát. „Hele, on má všechno na háku. Já na to přišla, on mě nechává být ne proto, že je tak hodnej, ale protože je mu to šumák, co dělám. Radši nic neřeší,“ říkala. Já s ní ale nesouhlasila, mně se Jirkova povaha zdála pro manželství mnohem vhodnější než Otova testosteronová nátura. Doma to mezi mnou a Otou začalo hodně jiskřit a občas se to ukázalo právě i při společných akcích. A co jsem si všimla, ti dva druzí to měli stejně.

Jednou si u mě Jirka vyléval srdce: „Já nevím, co s ní je. Vyčítá mi, že se o ni nezajímám, a já přitom dělám, co jsem dělal vždycky. Přece ji nebudu hlídat, nikdy o to nestála, tak proč najednou?“ Taky mě to překvapilo, vždyť jsem ji znala dlouho a věděla jsem, že nepotřebuje být s partnerem v jednom kuse. Tak jsem s ní na to přivedla řeč a ona přiznala, že ji Jirka poslední dobou opravdu vadí: „To asi není tím, že by mě zanedbával, já bych to vážně nesnesla, aby se kolem mě furt motal. Ale prostě to mezi náma nefunguje, tak zkouším něco vymyslet, ale nic se nemění.“

Osudná noc

Takhle to u nich trvalo snad rok, pokusy, výčitky, omluvy, urážky a zároveň jsme to tak měli i my dva s Otou. Jednou se Ota sebral a odjel na víkend na chatu sám a k nám dorazil Jirka. Seděli jsme, mluvili, nalila jsem víno, oba jsme probírali, co se mohlo v našich vztazích stát, a najednou to bylo. Jo, vyspali jsme se spolu. Ráno nám z toho moc dobře nebylo, ale zároveň se nám to líbilo. Nic jsme si neříkali, nemluvili jsme o tom, prostě řekl „já jdu“, a šel. Ale nevydržela jsem to a začala mu psát na mobil. Nějak mi docházelo, že se ta situace musí vyřešit. Nechtěl, abych to řekla Otovi. Jenže k čemu by to bylo? Nechtěla jsem zranit ani Romanu, ale taky jsem věděla, že jim to s Jirkou neklape. Byly to pekelné týdny, já chtěla být s ním, on se mnou, ale jak to zařídit a nezranit ty dva? Došlo nám, že to nepůjde.

Teď, nebo nikdy

Zorganizovala jsem víkend na chatě. Rozhodli jsme se říct jim to oběma najednou. Špatný řešení, ale špatný byly všechny. Nikdy nic se mi nepovídalo hůř. Jenže jejich reakce mě překvapila. Jako by se jim ulevilo! Ne, nebylo to tak snadné, jak si myslíte, ti dva spolu nic neměli, ale oba se cítili v našich manželstvích jako zamčení. Vlastně to bylo pro ně řešení. My jsme tehdy s Jirkou odjeli a Ota s Romanou tam zůstali. Skončili v posteli a zjistili, že je to k sobě přitahuje mnohem víc než jenom v sexu. Celá tahle situace byla zmatená.

Řešením je dvojdomek

Rozsekl to Ota se svým testosteronem: „Tak já se přestěhuju k Romaně.“ To mi nenavrhl, ale oznámil a já byla vděčná. Prostě jsme se prohodili. Vůbec nám pak nepřišlo zvláštní, že spolu ve čtyřech zase budeme trávit čas. A pak jsme přišli na to, že vlastně všichni čtyři patříme k sobě. Každý má v sobě kousek povahy a zvyků, který se líbí někomu jinému. A baví nás to spolu i v posteli, já ráda střídám Jirkovu něhu a Otovu náročnost. Kde kdo chce být, tam zrovna je. Jasně, nemáme ještě děti, já ani Romana na ně nespěcháme. Jak to bude potom, to si neumím představit, ale předpokládám, že se to nějak v klidu vyřeší. Možná si spolu postavíme nějaký velký dům? To si představit umím, tak uvidíme.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články