Nevím, proč to dělám. Odmalička jsem měla pocit, že musím zachraňovat svět. Zvedala jsem každého slimáka, který mi přecházel přes cestu, aby ho nikdo nezašlápl. Babička z toho byla nepříčetná, protože jako zahrádkářka je nesnášela. Od té doby, co jsem zjistila, že je schopná slimáka zašlápnout, jsem ji už nedokázala mít ráda. Dodnes, a to už je čtyřicet let, si pamatuju, jak rozdupla červíka, který spadl ze švestky. Já bych ho byla tak ráda odnesla na nějaké chráněné místo, nemusela ho přece rozdupávat. Plakala jsem, máma mě utěšovala a babička se zlobila, že dělám scény.
Jenže dokud se můj zájem týkal slimáků a červíků, nijak mi to neškodilo, jedině tím, že jsem trpěla, když jim někdo ubližoval. Když jsem vyrostla, začala jsem si ale ubližovat sama. Kluk, o kterého žádná holka ze třídy nestála, protože byl trdlo? Tak ten byl spolehlivě můj. Absolvovala jsem dva takového vztahy během střední školy. V tom prvním případě se ukázalo, že trdlo se potřebovalo jenom otrkat. Chodili jsme spolu půl roku a když si pak troufl víc roztáhnout křídla, rozešel se se mnou. Kvůli Simoně, která by o něj před tím půl rokem ani nehtíčkem nezavadila, ale teď už se situace změnila. Byla jsem nešťastná, ale on byl rezolutní: „Jsi fajn holka, ale se Simi si rozumím víc.“ A protože jsme chodili všichni do stejného ročníku, měla jsem jejich zamilované pohledy pořád před sebou.
Další trdlo na obzoru
Byla jsem zoufalá do té doby, než k nám přestoupilo další trdlo, které potřebovalo zachránit. Byla jsem tak milá a tak jsem ho nenápadně povzbuzovala, až mě poprosil, jestli bych mu neporadila s dějepisem. Tenhle se do mě zamiloval doopravdy, smůla ovšem byla ta, že zůstal trdlem. Říkám to teď s legrací, ale tehdy to legrace nebyla. Pochopila jsem rychle, že chodit s ním by pro mě bylo jenom trápení a tentokrát jsem se rozejít chtěla já.
„Jsi nejlepší holka na světě, nemůžeš mě opustit,“ říkal. Poslouchá se to výborně a náš vztah se tak protahoval skoro dva roky, přestože jsem věděla, že o něj nestojím. Pak už jsem se bála, že si něco udělá, vyhrožoval tím. Jeho máma se přišla poradit s naší mámou, co se s tím dá dělat. Chtěla, abych s ním chodila dál. Máma jí vysvětlila, že tohle mi opravdu nařizovat nebude. Zachránil mě nástup na vysokou školu. Šel na jinou, do jiného města, a i když to vypadalo, že ho to zničí, nakonec to beze mě zvládl.
Ideální adepti pro mě
To ale byl slabý začátek toho, co jsem vyváděla dál. Ošklivý, špatně oblečený panic s beďary po celém obličeji? Pošlete mi ho, já na něj budu hodná... Nebo naopak skutečný frajer, co stojí o úplně jinou holku, ale potřebuje si někde vylít srdce, nejlíp když to bude spojené se sexem? Jistě, vždycky jsem k dispozici, vyplačte se mi na rameni, vyspěte se se mnou a můžeme být super kamarádi. Někdy ani to ne, někdy prostě řekli ahoj a šli za tou, o kterou vážně stáli. Takže na konci vysoké školy jsem sice měla spoustu takových kamarádů, ale žádný opravdový vztah.
V práci se mi dařilo
Byla jsem alespoň schopná se dobře uživit, nastoupila jsem v bance se skvělým platem a uměla s ním zacházet. Měla jsem brzy vlastní byt a našetřeno. Po práci jsem chodila do fitcentra a s kolegyněmi do kina a hledala někoho, kdo by se ke mně hodil. Rychle to nešlo, žádné normální muže jsem prostě nezajímala, asi vydávám nějakou vůni, která jim říká: „Ty jsi v pohodě, umíš se o sebe postarat, ty mě nepotřebuješ k přežití.“
Po třech měsících jsem otěhotněla
Nakonec tedy přišel ten pravý. Šíleně jsem se zamilovala. Cítila jsem, že to je on. Během dvou měsíců jsem s ním chtěla mít svatbu a děti. Hlavně ty děti. Však jsem taky během třetího měsíce naší známosti otěhotněla. Všechno by bylo pěkné, ale z něj vypadlo, že mu hrozí vězení. Pracoval ve firmě, která investovala peníze klientů. On se strašně snažil, našel nejlepší možnosti, ale zvrtlo se to a teď jim dluží peníze.
Věřit se nevyplácí
„Neboj se, jsme na všechno přece dva, každý problém spolu dokážeme vyřešit,“ ujišťovala jsem ho, když se mi svěřoval a plakal, že se o mě a miminko nedokáže postarat, jak by si přál. „Když peníze splatíš, určitě se s nimi domluvíš, aby tě neobvinili.“ To ano, to se domluvím, souhlasil. Bude stačit milion dvě stě tisíc a pak ještě asi něco na pokutu, aby ho nežalovali. „To je skvělé, to mám, neboj se,“ mluvila láska mojí pusou a spíš než láska to byla blbost, blbost a zase blbost. Peníze jsem mu dala a ani se nestarala o to, jestli mluví pravdu, nebo ne. Prostě jsem mu věřila, že je potřebuje a splatí.
Pak jsme se vzali, narodila se nám holčička a já byla rok dva, v sedmém nebi. Zdálo se, že můj objekt záchrany je mi výjimečně vděčný. Pak jsem ho ale ve městě viděla s nějakou ženou a vášnivě se přitom líbali. „To nic neznamená, neboj se, ona mi jen popletla hlavu, ale nic jsem s ní neměl, copak bych ti to mohl udělat? Vždyť tě miluju nejvíc na světě,“ ujišťoval a pak jsem čekala druhé dítě.
Dobrovolně jsem živila celou rodinu
Pořád jsem ale z domova pracovala, dokázala jsem vydělat dost i na to, aby mi někdy děti mohla hlídat chůva. Můj manžel přece do práce chodil taky. Věděla jsem, že vydělává podstatně míň, a tak jsem od něj na domácnost nic nechtěla, stačilo mi, že občas dětem přinese nějaké dárky a mně kytku a čokoládu. Dneska už vím, jak jsem byla hloupá. Copak kytka a čokoláda vyrovná částku, kterou měl ze svého platu přispívat?
Chtěl auto? Koupila jsem ho
„Rád bych změnil místo, abych vydělával víc, ale musím dojíždět, měli bychom koupit druhé auto,“ vysvětlil mi potom a já ho koupila. A pak se začal chovat jinak. Skončily květiny a čokoláda, začaly věčné výmluvy, proč dneska nemůže spát doma. Když se jednou zjevil, našla jsem mu v mobilu důkazy, že se schází s někým jiným. Jistěže se v cizím mobilu člověk hrabat nemá, ale já jsem cítila, že se chovám jako husa. Došlo mi to teprve teď, teprve zpětně jsem si začala připouštět, že mě jenom využil a dětmi si mě k sobě připoutal, že mu nezáleží na nich ani na mně.
Vydírá mě skrz děti
Rozvádíme se, ale i když o děti vlastně nestojí, vydírá mě. Když mu nedám polovinu majetku, bude trvat na střídavé péči. Kdyby byl slušný, souhlasila bych s ní, ale já vím, že o ně mu opravdu nejde. Dám mu, co bude chtít, jenom aby děti zůstaly se mnou a on neměl žádnou velkou možnost je vychovávat podle svojí morálky. A jiného muže už radši hledat nebudu.
A jaký je váš příběh?
Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné... Žádná červená knihovna.
Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.
Zdroj: časopis Vlasta
