On by to brácha stejně neudělal. Věděl dobře, že se v tom plácám hlavně já sama. Jaký by mělo smysl rozbít hubu chlapovi, ke kterému se já pokaždé stejně vrátím? Nejdřív to se mnou všichni rozebírali. Hodiny a hodiny povídání u kávy a u vína i bez kávy a bez vína. Ještě že mám tolik přátel ochotných akceptovat, že se chovám jako cvok. Tedy oni vědí, že lidské vztahy jsou složitá věc, a kolikrát se sami nemohli rozhodnout, jestli s někým chtějí, nebo nechtějí být.
První hádka a udobření
Po první hádce si každý myslí, že se zhroutil svět, protože ten druhý člověk je úplně jiný, než jste si původně mysleli. „Copak mě nemiluje? Jak se může takhle chovat?“ A pak jeden nebo druhý udělá první krok, udobříte se a zas je to skvělé skoro tak jako na začátku. Pak druhá hádka, ale to už znáte, víte, že někdo musí ten první krok udělat, a jednou jste to vy a podruhé ten druhý.
Pak další neshody a vy třeba pochopíte, že se čeká, že ten první krok uděláte pokaždé vy. Protože na vině jste přece vy, tak se máte taky přijít udobřovat, nejlíp po kolenou. Takhle to měl postavené Lukáš. Když jsem přišla a škemrala, byl ochotný být velkorysý, a to i když tím, kdo hádku vyvolal, byl jednoznačně on. Většinou tak, že trval na svém, i když neměl pravdu. Nebo tvrzením, že jsem se podle něj v nějaké situaci zachovala nevhodně.
Slušné chování ukrývalo psychopata
Ohromně si potrpí na slušné chování, což jsem na začátku našeho vztahu, tedy před patnácti lety, oceňovala. Nemluvil sprostě, uměl být galantní a ohleduplný i k ostatním. Nevěděla jsem, že slušné chování navenek může schovávat psychopata uvnitř.
Naše idylka vydržela docela dlouho, přes narození dvou dětí. Už při tom prvním jsem ale začala chápat, s čím se potkávám. „Nenechávej rozsvícené to světýlko,“ zdůrazňoval, což sice zní jako maličkost, ale když v noci chodíte kojit a staráte se o mimino, potřebujete na to vidět. Ale žádný argument nepomáhal. Podle něj bylo prostě světýlko v noci úplně špatně. Zní to jako něco, co nestojí za řeč, viďte, dokud se nepotkáte s někým, kdo se o tom dokáže bavit dlouhé hodiny, až už vy skoro mlátíte hlavou do zdi. A kdo není ochotný přijmout žádný váš argument, i když on sám si klidně dál na posteli spí, zatímco vy kmitáte kolem dítěte.
Prý musí být vždycky po mém… Cože?!
Takových věcí začalo být čím dál víc. Třeba jakým nožem se má krájet maso. Já si prý beru úplně špatný, protože je moc tenký a slabý. „Jasně, ale ty máš daleko větší a silnější ruce, mně se ten tvůj velký nůž špatně používá,“ snažila jsem se vysvětlit, ale marně. Prý se pořád jenom chci hádat, aby nebylo po jeho. To jsem nechtěla, ale kdykoli už neměl žádné argumenty, skončil u tohohle. Prý musí být vždycky po mém. Když ale po vašem není skoro nikdy a pak vám ten druhý tvrdí tohle, je to opravdu k zešílení. Ale víte co? Pořád jsem to byla já, kdo se chodil usmiřovat.
Byla jsem zoufalá z toho, že nám to najednou doma neklape, a tak jsem se snažila vztah znovu a znovu vylepšovat. „Promiň, já jsem na tebe nechtěla být hnusná, teď mě to moc mrzí,“ byla moje obvyklá věta, když stál a hleděl z okna a jeho záda se proměnila v obrovský vyčítavý vykřičník.
Pořád jsem ho jen omlouvala
Mezitím jsem to probírala s kamarádkami. Některé měly zkušenosti s někým podobným a ty byly ochotné se se mnou hodiny procházet s kočárkem v parku a opakovat věty předtím desetkrát řečené. Jako bychom sice věděly, že takový partner je k ničemu a měly bychom se s ním rozejít, ale vzájemně jsme se utvrzovaly v tom, že měl špatné dětství, stresující matku, chybějícího otce, prostě cokoli, co by to neomluvitelné partnerské chování omluvilo.
Pomáhalo to jako terapie, ale vlastně takové rozhovory jen protahovaly agónii, když se na to dívám zpětně. Kdyby jich nebylo, uvědomila bych si dřív, jak je náš vztah patologický. Jenže změnilo by se něco? Asi nic moc. Nechtěla jsem být sama a byla jsem zvyklá hledat v lidech vždycky to dobré, i kdyby to měla být jenom jiskřička. A tak trvalo devět let, než jsem se odhodlala odejít. Rozvod nebyl potřeba, nevzali jsme se, stačilo jenom sbalit věci a jít.
Konečně začal být aktivní
Měla jsem naštěstí kam, zrovna jsem zdědila byt po babičce. Byl to šok, pro něj jako pro mě. Ale taky to pro mě bylo osvobození. Předtím jsem vyhrožovala několikrát, že odejdu, ale protože jsem neodešla nikdy, šlo mu to jedním uchem tam, druhým ven. Teď se vyděsil a začal být aktivní. Přišel a že si musíme promluvit. „Je mi jasné, že nikdy není na vině jenom ten jeden,“ prohlásil a já děkovala nebesům, že mu to zřejmě konečně došlo. Nevěděla jsem, že říká větu, kterou slyšel, ale ve skutečnosti jí nevěří. Snad za to ani nemohl.
Znova jsem naletěla
Asi ani nebyl schopný pochopit, co to znamená. Já jsem na to ale naletěla a náš život se vrátil do starých kolejí. „On se teď vážně snaží, přestal s tím věčným trváním na svém,“ vysvětlovala jsem známým, proč jsem zase zpátky. „Děti ho potřebují,“ zdůrazňovala jsem bratrovi, kterému jsem se dávno přestala svěřovat s detaily. Vím, že by řekl, že Lukáš je magor.
Začala jsem si to znovu uvědomovat brzy po tom, co jsem se vrátila. „Ty ručníky takhle nevěs, musíš je srovnat takhle,“ trval na svém v případě, že jsem je pověsila na jiné místo. „Každý má nějakou úchylku,“ říkala jsem si, „já taky nejsem dokonalá,“ a přicházela moje obvyklá snaha o klid a smíření. Ale už jsem se aspoň odnaučila pořád chodit s omluvou jako první. Byla jsem schopná i týden mlčet.
Rozdíl ovšem nebyl žádný, prostě jsme týden mlčeli oba a pak se pomalu rozmluvili kvůli organizování běžného života s dětmi. Právě v tom životě ale začaly největší konflikty, Lukáš měl spoustu představ odlišných od těch mých a nedal se přivést ke kompromisu. Došlo to tak daleko, že jsem se zase odstěhovala. Měla jsem výčitky svědomí, že dělám dětem ze života zmatek, ale dál to prostě nešlo.
Jsem tak blbá, nebo závislá?
A pak, protože jsem byla pitomá, jsem po měsíci zase zapomněla, jak mě věčné hádání a manipulace ničily, a zase jsem mu poslala zprávu: „Jak se ti daří?“ Odepsal, jako by mezi námi nebyl měsíc mlčení, a prostě jsme zas pokračovali dál. Kamarádkám jsem už o tom ani neříkala, nevěděla jsem sama, co si o sobě mám myslet. Jsem tak hodná? Nebo tak hloupá? Nebo je to celé nějaká podivná závislost? Když začaly znovu scény s ručníky a hádky o to, že děti smějí jít spát nejpozději v sedm večer, a ne klidně v půl osmé, jak říkám já, rozhodla jsem se definitivně. Už to nevydržím. Jsem pryč a už se nevrátím. Nechci. Snad to vydržím.
A jaký je váš příběh?
Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.
Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.
Zdroj: časopis Vlasta
