Přišlo mi úplně normální dát si s kamarádkou po odpolední kávě sklenku bílého vína, na grilovačce o víkendu u přátel pár piv k lahodnému steaku nebo sklenku červeného doma po večeři a zbytek láhve u televize před spaním. Ani nevím, kdy se to stalo, že jsem začala kupovat flašku alkoholu každý den. Nejhorší bylo, když moje dcera našla u mě v kabelce moji placatku.
Smutné ženy
Řekla bych, že se mnou před mnoha lety zamával rozvod. S manželem jsme měli dvě děti, rodinnou firmu a já myslela, že je všechno úplně v pořádku. Nikdy bych nečekala, že se budu rozvádět. Mirka jsem milovala. Navíc jsme měli opravdu všechno, co jsme chtěli. Manžel nám nechal postavit dům snů u Prahy. Jezdili jsme na dovolenou do nejkrásnějších destinací. Náš život byl dokonalý.
Nebo jsem si to alespoň myslela. Míra jednoho odešel jako každé ráno do práce, do své firmy a už se nikdy nevrátil. Když nepřišel večer domů, volala jsem všude možně a strachovala se o něj. Jeho sestra mi nakonec do telefonu řekla, že je v pořádku a brzy se mi ozve. Myslela jsem, že se zblázním. Co mám říct dětem? Vysvětlení se mi nikdy nedostalo. Odešel za jinou a opustil mě i děti.
Život single matky
Měla jsem zlomené srdce a pošramocené sebevědomí. Alimenty mi na děti sice vždy zaplatil, ale víc se o ně nezajímal. Nemohla jsem pochopit, jak se to stalo a proč. Neustále jsem slyšela od syna i dcerky: „Mami, kde je táta?“ Koupil mi byt a tam jsem šla bydlet s dětmi.
Nikdy jsem nešla na terapii nebo si popovídat s odborníkem, což byla chyba. Místo toho jsem zjistila, že na moje úzkosti a třesoucí se ruce pomáhá nejlépe sklenka vína. Pak jsem si zanadávala s kamarádkou na chlapy a cítila se, že trochu žiju. Děti vyrostly, našly si partnery a měly svůj vlastní život. Jsme téměř v každodenním kontaktu, ale už celá léta se cítím tak nějak rozbitá a nefunkční.
Mami, co to je?
Opravdu jsem si neuvědomovala, že mám nějaký problém. Dcera Anetka se mě ptala: „Mami, ty si dáváš víno? Vždyť je teprve dvanáct hodin.“ Políbila jsem svou dceru rozverně na čelo: „Miláčku, Francouzi sklenku vína i snídají k dobrému sýru a bagetě.“ Tyhle argumenty mi evidentně fungovaly několik let. Jednoduše jsem si o sobě myslela, že jsem asi nějaká majitelka francouzské vinice. A vsugerovala jsem to i lidem okolo.
Zlom nastal, když jsme jely s dcerou na vánoční nákupy. Nesnášela jsem tohle období. Připomínalo mi kompletní rodinu, štěstí a lásku. Něco, co jsem celá léta postrádala. Mirek naprosto zničil moji důvěru v muže a žiju prostě v tom, že jsou všichni hajzlové. Hledala jsem peněženku u kasy a kabelka mi upadla na zem. Vypadla mi z ní moje placatka s vodkou. „Mami, co to je?“ Její výraz se mi zavrtal hluboko pod kůži.
Každý přece pije
Bylo mi trapně, cítila jsem se hodně špatně, a proto jsem se bránila. „Co by to asi tak bylo? Dárek pro kolegu,“ vymlouvala jsem se. Bylo vidět, že mi dcera nevěří. „Mami, promiň, ale já ti nevěřím. Máš výkyvy nálad, zapomínáš, není na tebe spolehnutí. Každý odpoledne je vidět, že máš hladinku. Tohle prostě není normální,“ udeřila na mě. „Jsme v Čechách, proboha, tady pije úplně každej!“
Jako argument mi to moc nepomohlo. Dcera mi řekla, že bych se měla jít léčit. „Co si to dovoluješ?“ křičela jsem na ni a pak jsem se složila jako domeček z karet. Všechno to zklamání, bolest a tíhu jsem nesla celá dlouhá léta. Nikdy jsem nerozdýchala, že mě manžel opustil. A ten tlak jsem si kompenzovala chlastem. Seděla jsem s dcerou v autě a ruce se mi klepaly jako pastelky.
Přiznej si to
Netrvalo dlouho a přijely za mnou obě děti. Připadala jsem si jako u křížového výslechu. Syn i dcera mi říkali, jak moc mě milují a chtějí, abych byla v pořádku. „Přiznej si to, mami. Sama to nezvládneš, potřebuješ pomoct,“ přesvědčoval mě syn Filip. Pomalu jsem si přiznávala, že všechny ty zdravotní problémy pocházejí skutečně z mého pití. Strašně jsem se bála, ale nechtěla jsem přijít o děti. Dcera mi navíc oznámila, že je těhotná.
„Budu tě potřebovat, mami. Budeš babička,“ naléhala dcera a já myslela, že mi pukne srdce. Věděla jsem, že to bude opravdu těžké. Svou závislost jsem si v tajnosti pěstovala několik let. Zabalila jsem si tašku a děti mě odvezli do pražských Bohnic. „Ty to zvládneš, budeme za tebou jezdit,“ sliboval Filip. Dodrželi to. Stáli oba těch několik měsíců při mně. S každou návštěvou měla Anetka větší a větší břicho. To byl můj největší pohon. Být dobrá babička, až přijde vnoučátko na svět.
Ne všechny konce jsou šťastné
Na vlastní oči jsem viděla příběhy závislých žen, které neměly šťastné konce. Neměly podporu od rodiny, jejich psychická bolest byla tak hluboká, že do toho spadly znovu. Mladé i staré. Chudé i bohaté. Chlast si své oběti nevybíral, neřešil, odkud pocházejí nebo kolik mají peněz. Pochopila jsem, že se rád přilepí na nešťastné a zraněné ženy s nevyřešenou minulostí.
Na terapiích jsem strávila hodně času řešením manželova odchodu. Proplakala jsem hotový oceán slz, vztekala jsem se, hroutila se, nenáviděla ho, a nakonec jsem to celé přijala. „Není důležité úplně odpustit. To je velká věc a není dobré se do ní tlačit. Pro začátek postačí, když to, co se stalo, přijmete, Petro,“ radila mi terapeutka. Tak jsem to po letech přijala jako fakt a smířila se s tím. Jsem hrdá, že jsem protialkoholní program zvládla a teď můžu držet v náručí svoji malou vnučku Barborku.
Zdroj: vlasta.cz
