Když byly děti ve školním věku, přestěhovali jsme se do Prahy. S manželem Pavlem jsme si koupili pěkný panelákový byt. Na svůj nový domov jsme si s mužem poctivě vydělali. Také jsme pro naše děti chtěli vždy jen to nejlepší, aby měly možnost studovat, na jaké škole budou chtít. Tím spíš nechápu, co později dopustila moje dcera. Že připravila vlastní mámu o střechu nad hlavou.

Taková normální rodinka

Naše rodina byla úplně obyčejná. S Pavlem jsme spolu byli od střední. Když bylo našemu Honzovi pět, narodila se nám ještě Martinka. Obě děti vyrůstaly ve šťastné a úplné rodině. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat vážnější problémy. Starší syn byl duchem dobrodruh a odjel na zkušenou do zahraničí. V Kanadě si našel práci, kterou si vydělával na živobytí a na studium. Byli jsme na něj moc pyšní. Marťa byla jeho opak. Nikam se moc nehrnula a šla na kosmetickou školu.

Předčasný odchod

Před patnácti lety manžel zemřel na infarkt. Netušila jsem, že má nějaký problém se srdcem. Byla to bolestivá rána, která přišla zčistajasna. Všechny nás tato ztráta velice zasáhla a s odchodem manžela jako by se naše rodina roztříštila na kusy. Syn už navždy zůstal v Kanadě a žil si tam svůj život a dcera přecházela z jednoho špatného vztahu do druhého. Měla jsem o ni obavy. Člověk nikdy nevěděl, s kým se dá tentokrát dohromady a koho mi v noci přitáhne domů.

Osudová chyba

Osudovou chybou bylo, když jsem byt přepsala na dceru. Po smrti manžela jsem poslala nějaké peníze Honzíkovi, aby měl na svatbu a na nový život po boku své novomanželky. Dceru jsem chtěla zajistit tím, že bude mít kde bydlet. Tak jsem byt přepsala na ni. Byla to ta největší chyba v mém životě. Dcera si totiž do bytu nastěhovala svého partnera Aleše, který na ni měl obrovský vliv. Dost jsme se kvůli němu spolu hádaly. Jednoho dne jsem se vracela domů z práce a zámek u dveří bytu byl vyměněný.

Bezdomovec

Nemohla jsem tomu uvěřit. Držela jsem v ruce klíče a snažila se odemknout a dozvonit se. Nic. Volala jsem dceři, ale jako odpověď mi přišla SMS. Stálo v ní: „Martina si nepřeje se s vámi stýkat. Vaše neustálé napadání a hádky nás donutily vyřešit situaci výměnou zámku. Můžete si za to sama. Aleš a Marťa.“ Oni mě vážně vyhodili na ulici, běželo mi hlavou. V té době jsem chodila už jen na výpomoc do jednoho malého obchůdku. Ceny nájmů pro mě byly nedostupné. 

Na ulici

Přiznávám se, padla jsem na úplné dno. Tohle období mám opravdu v mlze. Byla jsem psychicky na dně, což mělo za následek, že jsem nebyla schopná chodit do práce. Nebyla jsem vlastně schopná chodit nikam. Bylo mi trapně a tahle zrada strašně bolela. Někdy jsem spala na ubytovně, ale zažila jsem i chvíle v chladném počasí na ulici. Přišla jsem o telefon a o spojení se všemi známými. Byly momenty, kdy jsem si říkala, že smrt by byla vysvobozením.

Nový Prostor

Zachránila mě Miluška, která prodávala po Praze Nový Prostor. Stávala u stanice metra se svým pejskem. Jednou mě oslovila. „Hele, pani, nepotřebujete nějak pomoct? Často vás tu vidím, nevypadáte dobře.“ Což měla pravdu, protože dobře jsem skutečně nevypadala. Byla jsem spíš jako přízrak a málokdo by ve mně poznal tu veselou Moniku, kterou jsem kdysi bývala. Tehdy si mě vzala pod svou ochranu a přivedla mě k lidem, kteří mi pomohli. Také jsem začala prodávat Nový Prostor a měla jsem díkybohu azyl a střechu nad hlavou. 

Moniko?

Jednou, když jsem u metra prodávala, se přede mnou zastavila žena. „Moniko? No to snad není pravda!?“ Byla to moje spolužačka Mirka ze střední. Byly jsme dříve kamarádky, ale po smrti Pavla jsme se delší dobu neviděly. „Moniko, hledá tě Honza. Půl roku nikdo nevíme, co je s tebou. Martina všem vypráví, že jsi bez rozloučení někam odjela s novým partnerem a že neví, kde jsi.“ Rozplakala jsem se a na čaji jí u stolu všechno vypověděla. „To je teda kráva, ta tvoje holka.“ Procedila skrze zuby Mirka.

Záchranná mise

Pak šlo všechno ráz na ráz. Mirka si mě vzala k sobě domů. Oběhala se mnou všechny doktory, aby zjistila, zda jsem v pořádku. Za týden přiletěl z Kanady můj syn Honza. Údajně vyhledal svou sestru a vyřídil si to s ní. Co jí řekl, mi nikdy nesvěřil. Odvezl si mě tehdy s sebou do Kanady a funguji tady jako babička na plný úvazek. Dceru jsem už nikdy neviděla, ale vnoučata mi vynahrazují všechno to utrpení. Honzík své sestře tohle nikdy neodpustil, ale já jsem Martině už v sobě odpustila. Doufám, že jednou jí to dojde a třeba se uvidíme.

Zdroj: vlasta.cz

Související články