Říká se, že krásné holky si hledají ošklivější kamarádky, aby jejich krása ještě víc vynikla.
Za mě můžu prohlásit, že je to kravina. Krásná jsem, ale kamarádky jsem si vybírala podle toho, jaké jsou a jak se chovají, ne podle vzhledu. Ta nejlepší byla Adel, usměvavá, spolehlivá, vždycky dobře naladěná. Nechápala jsem, jak to dělá, že ji neštvou písemky z fyziky ani magorská tělocvikářka, která nás na střední proháněla, jako bychom byly kluci z vojenské základny. Mohla jsem se spolehnout, že když mě něco naštve, Adel to tak brát nebude, a za chvíli bude dobře i mně. Jenom jednu vlastnost neměla, kterou bych jí přála. Opravdu nebyla zvlášť hezká. Znáte ten typ dívek, co vypadají, jako by nevěděly, co udělat s vlasy a jaký střih kalhot jim sluší? A to i když byly právě u kadeřnice a ty kalhoty sluší všem ostatním? Tak to byla na střední Adel. Myslím, že ji to minimálně do třetího ročníku vůbec netrápilo, protože u nás ve třídě skoro nikdo s nikým nechodil. Nemusela přemýšlet o tom, čím to je, že zrovna ona nikoho nemá. Pak se ale přes prázdniny skoro všichni rozpadli na dvojice a já se taky zamilovala. Svůj čas jsem už pak chtěla dělit mezi svého kluka a kamarádky, skončila časová nekonečnost, kterou jsme všichni znali doteď.
Já se zamilovala a bylo najednou strašně těžké najít čas i pro Adel, protože zamilovaný byl i můj kluk a chtěl se mnou trávit co nejvíc času. „Nebudu vám dělat doprovod,“ namítala Adel, když jsem ji zvala, aby šla s námi. Když jsem se potom s tím klukem rozešla, zas na měsíc nastala volnost, ale prvního vystřídal druhý zájemce a po něm třetí. Jenže zatímco já jsem měla zájemců dost, Ady neměla s kým se oťukávat. Nemluvila o tom, a naopak se mnou ochotně probírala moje uchazeče, vlastně se tvářila, že jí to vůbec nevadí, ale já si přála, aby taky někoho našla.
„Hele, našla jsem inzerát, že hledají asistentky do nového obchodu,“ přišla Ady s nápadem, kam bychom mohly nastoupit po maturitě. Na vysokou jsme nechtěly a moc jsme stály o to, přijít do nějakého zaměstnání spolu. Neuměly jsme si představit, že bychom se měly rozloučit. Asistentky byly prostě prodavačky, ale v novém shopping centru na okraji města, v obchodě s módou. Vzali nás okamžitě a já byla ve svém živlu, móda mě bavila. Ady to tak neprožívala, ale spokojená byla taky, k její povaze to byla přesná práce. „Vy jste dokonalá dvojka,“ smála se manažerka prodejny, když po pár dnech zjistila, jak se doplňujeme. Všechno by bylo dokonalé, až na jednu věc. Byla to prodejna i s pánskou módou a zatímco já jsem od zákazníků dostávala pořád nabídky na kino nebo kávu, Adel nikdy. Hrozně jsem jí přála, aby se konečně zamilovala, ale už jsme tam pracovaly dva roky a nic. Až jednou!
„Tak jo, někam s váma půjdu, ale jenom s kamarádkou. Vemte s sebou taky někoho,“ usmívala jsem se na dalšího zájemce o rande. „Tak jo,“ souhlasil a opravdu to udělal. „To bude trapný,“ namítala sice předtím Adel, ale nechala se přemluvit a pak jsme tedy šli ve čtyřech do kina na Avatara. Byla to dobrá volba, všechny nás film okouzlil a hlavně to byl dobrý námět k povídání, když jsme si pak šli sednout do kavárny. A dobrý nápad bylo i to s tím kamarádem, s Adel spolu žvanili, jako by se znali odjakživa. Já si ani tak nevšímala Edy, co původně pozval mě, jako Adélky a Kuby. Bylo jasné, že si spolu rozumí, a tak nikdo nic nenamítal, když kluci navrhli další kino a potom výlet. Zdálo se, že všechno funguje, i když mě Eda zas tolik nezaujal. Zato Ady zářila jako slunce. Jenže když všechno vypadalo růžově, Kuba najednou napsal jenom mně. „Nešla bys večer na kafe?“ Já myslela, opravdu jsem si myslela, že se chce třeba zeptat, co by měl jako dárek dát Adélce nebo co má ráda, tak jsem samozřejmě šla. Ale bylo to jinak. „Já... Hele, chci ti něco říct dřív, než to bude blbý. Já... Prostě nechci Ady, i když je super a milá a všecko. Já chci tebe.“
Nečekala jsem to, ani úplně maličko. Dohodli jsme se, že se přestaneme vídat. Pro mě to bylo lehké, Eda byl prostě pořád jen náhodný kamarád. Jenže Ady nechápala, co se dělo. Do Kuby se zamilovala, i když se viděli jen párkrát, a já se jí nedivila. Opravdu za to stál. Mluvily jsme o tom spolu pořád dokola a já se strašně styděla, když mi Kuba začal asi po měsíci zase psát. Že mě musí vidět. Ví, že je to blbý, ale přece tu šanci nezahodíme. Vydržela jsem to další měsíc a pak jsme spolu začali chodit. Nikdy jsem neměla před Ady žádné tajemství a teď najednou tohle. Pak jsem jí to už musela říct a ona jenom mlčela. Druhý den dala výpověď. Byla skvělá jako vždycky: „Já vám to přeju, ale fakt to nedávám. Radši mě nech být.“
Byla jsem zoufalá, hrozně jsem jí nechtěla ublížit, ale do Kuby jsem se zamilovala. Ady jsem napsala až po dvou měsících a prosila ji, ať nám to odpustí. „Tak dáme kafe, ale Kubíčka neber,“ zněla odpověď. Zlatá Ady! Nejlepší kamarádka na světě. Šla nám nakonec i za svědkyni na svatbě. A když se pak po čtyřech letech vdávala ona, šla jsem zas za svědkyni já jí.
Zdroj: časopis Vlasta
