Zdroj: Shutterstock
Jana (38 let): S manželem děti nechceme. Ať se rodina třeba postaví na hlavu
Jana je už pár let vdaná, ona i manžel jsou lékaři, kteří si i přes náročnou práci na sebe umí udělat čas. Jediné, co jim v poslední době kazí idylku, jsou dotěrné otázky rodičů na vnoučata. A ani širší okolí jim s dětmi nedá pokoj!
Rady typu: „Už je načase. Jsi doktorka, měla by sis uvědomit, že biologické hodiny tikají,“ nebo dotazy ve stylu: „Kdy už se konečně dočkáme vnoučat? Chceme si je ještě užít. Ve vašem věku už jsme měli dvě skoro dospělé děti. Nemůžeš myslet jen na kariéru,“ dokážou jednoho pěkně nadzdvihnout. A že jsou už pár měsíců nedílnou součásti každého rodinného setkání. „S Markem už to nechceme poslouchat, a tak se snažíme rodinným sešlostem vyhýbat, jak jen to jde,“ říká sympatická Jana.
Vztah Jany s rodiči nebyl nikdy dobrý
Jana celé dětství slýchala, že není dost dobrá. Vždycky bylo něco špatně. Táta ji nikdy nepochválil, nikdy neřekl, že ji má rád. Ať udělala cokoliv, nikdy to nebylo dost. Táta na ni byl často hrubý, urážel ji, shazoval před ostatními. Mamka i přesto, že s ním nesouhlasila, nikdy nic neřekla. Nemluvě o bratrovi, který byl v očích rodičů perfektní. Jana celý život poslouchala, že by se měla více snažit, aby byla jako on. Sportovec, který se sice vůbec neučil, ale vše mu prošlo.
Seznámili se na brigádě
I přesto, nebo právě proto, měla Jana ambice. Když se rozhodla pro medicínu a přijímačky udělala napoprvé, táta se hned ptal, proč je neudělala nejlépe ze všech. V tu chvíli jí došlo, že se mu nikdy nezavděčí, odstěhovala se tedy na kolej a domů jezdila jen zřídka. Studium ale zvládala výborně, našla si při něm i brigádu a tam se seznámila s Markem.
Láska na první pohled vypadá jinak
„Nebyla to láska na první pohled,“ vzpomíná Jana s úsměvem a dodává, že se možná s Markem v první chvíli dokonce nesnášeli. „Byl to takový frajírek, sebejistý, s každým se hned dal do řeči. Já naopak s lidmi moc nemluvila, hleděla jsem si svého. A tím, jak se mě pořád na něco ptal, mi strašně pil krev.“ Jenže pak si Jana na brigádě nešikovně zlomila nohu a Marek ji doslova odnesl do nemocnice. Celou dobu se o ni staral, chodil jí nakupovat a doprovázel ji na přednášky, protože sám studoval medicínu, jen o dva ročníky výš. Povídali si a Jana zjistila, že mají hodně společného. Nakonec se do sebe zamilovali, po vysoké spolu začali bydlet a dva roky nato se vzali.
Nejdřív kariéra, pak mimino
Jelikož se Jana s Markem brali poměrně mladí, bylo od začátku jasné, že se nejprve chtějí soustředit na kariéru. Domluvili se, že děti ještě určitě nějakou dobu nebudou na pořadu dne. A pak si tak nějak zvykli na svůj vlastní rytmus a žádné škvrně jim doma nechybělo. Obě rodiny ale tajně doufaly, že se něco změní. Když se pak začaly narážky a nemístné otázky, kdy se tedy Jana chystá otěhotnět, vrstvit, oba mladí se ještě více zatvrdili. Nakonec došlo i na spekulace, zda manželé nemají nějaký zásadní problém s plodností. A to už bylo na Janu příliš.
Dítě už mít nechce
Mladá žena si vlastně vůbec nebyla jistá, zda děti vůbec chce. A pod nátlakem? Nikdy. Toho si užila v dětství dost. A tak se možná kvůli špatným vztahům v rodině a hlavně přístupu vlastního otce k dceři zatvrdila a jakákoli, byť minimální touha po dítěti tak nějak vymizela. Definitivně. Navíc mají v Markově rodině hemochromatózu, což je genetické onemocnění jater. Existovala tedy reálná možnost, že děti mohou být nemocné. A to už byl opravdu jenom krůček k rozhodnutí, že Jana děti mít prostě nebude. Jenže neví, jak to jasně říct rodině. Jak jim vysvětlit, že je to její svobodné rozhodnutí a nechce se před nimi obhajovat? Jako by ji vůbec neposlouchali…
