Zdroj: Shutterstock
Pro své rodiče jsem nebyla nikdy dost dobrá. Teď mě shazují i před vlastní dcerou
Veronice se po několika nevydařených vztazích podařilo chvilku před čtyřicítkou najít životního partnera, se kterým otěhotněla a narodila se jim dcera Natálka. Bylo to opravdu za pět minut dvanáct a Veronika by mohla být se svým manželem nesmírně šťastná, kdyby odmalička netrpěla úzkostnými stavy.
Veronika byla už od dětství často nervózní a ve stresu. Její úzkosti měly dopad i na případné kamarády a později i vztahy. Úzkostlivá povaha se však nejvýrazněji projevovala ve vztahu s rodiči a později ve vztahu k dceři.
Neustálé srovnávání
Rodiče měli vždycky tendenci Veroniku podceňovat, až ponižovat, což výrazně ovlivnilo její sebevědomí a sebehodnotu. Neustálé porovnávání se starším bratrem, který byl podle rodičů ideální ve všech směrech, jí nepřidalo. Bratr se lépe učil, našel si skvělou práci, se super partnerkou měl ty nejlepší děti, prostě se mu všechno dařilo. A rodiče to neopomněli dávat Veronice při každé příležitosti najevo. Bratr si odmala pozornost rodičů moc užíval, přidával se na jejich stranu a svou sestru shazoval vždy, když to bylo jen trochu možné. Také Veroničiny bývalé nepovedené vztahy brali rodiče jako její selhání a její neschopnost si partnery udržet.
Může to být ještě horší?
Veronika si myslela, že ne. Ale ty nejhorší situace přišly s narozením Natálky. Rodiče Veronice neustále zasahovali do výchovy, v jejich očích nebylo dobré nic, co pro svou dceru udělala, byť se snažila nejlépe, jak uměla. Nikdy to nebylo podle představ a „norem“ táty a mámy. Kdykoli, kdy k nim přišla Veronika s rodinou na návštěvu, používali striktně své výchovné metody, které samozřejmě v ničem nesouzněly s výchovou Veroniky a Marka. A přecitlivělá Veronika si jejich výtky připouštěla, její úzkostná povaha jí bránila v možnosti postavit se jim čelem a reagovat rázněji.
Sama na všechno
Nejvíce ale Veroniku mrzí, že její manžel se jí nikdy nezastal, natož aby jí bránil, i když ho o to několikrát v zoufalém stavu poprosila. Vždycky jenom mávl rukou, že to nemá tolik řešit, že si to nemá připouštět a že oni to tak nemyslí. Veronika to ale nedokáže neřešit a je jí stále hůř a hůř.
Veronika je rozpolcená!
Na jednu stranu nechce, aby se dcera nevídala s dědečkem a babičkou, na druhou stranu si uvědomuje, že by měla styk s rodiči omezit hlavně pro svůj klid. Její úzkosti se postupně zhoršují, sama má nadměrný strach o dceru a neustále potřebuje mít pod kontrolou vše, co dělá. To samozřejmě stojí Veroniku mnoho energie a ještě víc jí to vyčerpává. Místy pociťuje až agresivní pocity vůči rodičům a přemýšlí o tom, jak by je vytrestala. K úzkostným symptomům se postupně přidaly i ty depresivní a Veronika poprvé navštívila psychiatra, který ji tuto diagnózu potvrdil a nasadil antidepresiva. Ona sama spíše zvažuje psychoterapii, díky které by vše zvládla a vychovala z dcery něco jiného, než jen uzlíček nervů, jakým se sama stala.
Pohled psycholožky Mgr. Juliany Zmrhalové:
„To, co Veronika zažívala pravděpodobně už od dětství od svých rodičů, rozhodně nebylo jednoduché a těžko hledat primárního viníka. Nevíme, jak to ve svém dětství měli samotní rodiče, a jak se tyto vztahové vzorce podepsaly na jejich současném chování. Od Veroniky to chce trochu výraznější a jednoznačnou reakci a stanovení pravidel. Ideálnější by bylo zvát rodiče k sobě domů a zdůraznit jim, že tam platí její pravidla. A poprosit, ať je respektuji, zkrátka dát jim co nejméně příležitostí Veroniku shazovat. A malá Natálka by se rozhodně neměla stát prostředníkem jejich konfliktů. Dokážu si představit, že na pozadí úzkostí je i strach, že o rodiče přijde, i to, že by dcera přišla o prarodiče. U Veroniky je důležité, aby se naučila pracovat se svou úzkostí, posílila své zdroje zvládání stresu a asertivní chování. A aby dokázala v každodenním životě ustát reakce okolí na její proměnu.“
