A stačilo k tomu těch osm prostých slov. Jediná věta, kterou mi řekl první den dovolené na Bali, kam jsme se těšili po šíleném roce plném změn. Jen tak, zničehonic, uprostřed kontinentální snídaně v jednom z místních hotelů. Zrovna si namazal bagetu máslem a pečlivě na ni pokládal sýr a šunku. Já jsem v ruce držela lžičku s borůvkovým jogurtem, kterou jsem se snažila trefit pusinku odmítající Barunky.

Zdroj: Youtube

„Neci bojůvku, bojůvka je fuj, ci čokojogujt,“ vztekala se holčička, krabatila čelo a za normálních okolností bychom se tomu s Radkem zasmáli. Vždycky jsme tu naší malou diktátorku sledovali s klasickým rodičovským zaujetím. Tentokrát jsme se nesmáli. Radek soustředěně střídal šunku se sýrem, mně se zatočila hlava, ale dál jsem se snažila jemně Báru přesvědčit, aby snědla alespoň něco.

Chtěla jsem utéct

Nejradši bych přitom mrskla lžičkou do kouta a utekla pryč. Strašně daleko od toho všeho. „Jak nejsi úplně rád?“ zeptala jsem se a snažila se na něj raději nepodívat. Bála jsem se, co řekne, protože v posledních měsících jsem cítila určitý odstup. Zůstával déle v práci, doma si chvilku pohrál s Bárou a hned šel k počítači „dodělat resty“. Moc se mnou nemluvil, moc se na mě nedíval.

Přitom to bylo sotva pět let poté, co jsme si dokázali povídat celé noci. Byla doba, kdy mě hltal pohledem a pozorně naslouchal každému slovu, které jsem vyslovila. Viděla jsem, že je okouzlený a nesmírně mi to lichotilo. Byla jsem na koni. Bylo mi dvaatřicet, dělala jsem zástupkyni šéfa v jedné PR firmě a moje prezentace většinou šlapaly jako hodinky.

Zvyklá na pochvalu

Ostatně taková jsem byla odjakživa. Ve škole mi to šlo, kroužky jsem zvládla levou zadní a chtěla jich vždy co nejvíce. Kreativní, sportovní, taneční. Vždycky jsem slyšela: „Ta naše Monička, ta na co sáhne, to jí jde.“ A přesně to jsem chtěla slyšet i dál. Když to člověku jde, zvykne si na to.

Gymnázium, vysoká škola – samozřejmě jsem se dostala na tu, na kterou jsem chtěla, protože jsem uměla zabrat. Bojovnice. Přesně to jsem byla. Když se věci zdály být prohrané, povolali mě, ať vymyslím novou a lepší strategii. A já ji vymyslela. Jenže tady jsem jen seděla a pozorovala kapku borůvkového jogurtu, jak pomalu stéká dolů ze lžičky a nevyhnutelně spěje k pádu na bílý hotelový ubrus.

Nechci chcípat nudou

Plesk. Bude tam flek, ale bůhví, čím to perou. „Prostě si myslím, že to krásný, co mezi námi bylo, Moni, a že toho bylo fakt hodně, je pryč. Bude mi čtyřicet, nechci ještě žít takhle,“ rozmluvil se Radek a mávl rukou kolem sebe. „Ještě prostě nechci chcípat nudou, chápeš,“ pokračoval tónem, že i Barunka zpozorněla a pootevřela pusinku. Hned jsem jí tam vsunula lžičku s jogurtem. Holčička se nejdřív zhnuseně otřásla, pak trochu zamlaskala a zjistila, že jí to chutná. Natáhla se pro lžičku. „Sama,“ křikla svým bezmála tříletým hláskem a kdyby dosáhla nožkama na zem, jistě by si dupla. Dala jsem jí lžičku.

„Myslíš, že já takhle chci žít? Pochop, že Bára je malá, nemůžeme s ní do karavanu, nebo co by sis tak představoval? Tohle jsou prostě těžší roky. Jak myslíš, že je mně? Denně doma v teplákách a s pohádkami,“ pokračovala jsem. „To říkáš přesně, v teplákách, vždyť se na sebe podívej,“ procedil otráveně. „Dřív ses víc snažila,“ dodal ještě potichu.

Láska na první pohled

Jasně že ano. Přesně si to pamatuji. Šéf mě tehdy poslal do jednoho korporátu, chtěli jsme je zastupovat, tak vybral tu nejlepší. Prezentaci jsem chystala týden, bylo mi jasné, že to dám. Vzala jsem si svůj bojovný červený kostýmek. Říkala jsem mu šťastný. A taky byl, když jsem vešla do prosklených dveří, bylo tam asi sedm úplně stejných týpků. Všichni měli obleky, na míru šité košile, mobily v ruce, aby jim ze světa neutekla ani vteřina. Byla jsem stejná. A pak zvedl oči on. Radek. Šéf firmy, která v posledních letech trhala rekordy a dost se o ní psalo. Bylo to jako v románu. Úplné zatmění před očima. Náraz. Blesk. Popisoval to mnohokrát stejně. Byla to skutečná láska na první pohled.

Hned po prezentaci vyskočil ze židle, že se mnou musí ještě něco probrat a domluvili jsme si večeři na druhý den. Cítila jsem se jako malá holka, tohle jsem nezažívala. S muži jsem si většinou pohrávala a citově neinvestovala. Kamarádka mi občas říkala, že to je kvůli mému tátovi, že opustil mámu, když mi byly čtyři a nikdy už se o nás nezajímal. Když mi zavolal po maturitě, že by mě chtěl vidět, típla jsem telefon.

Večeře nakonec skončila u mě doma. Vlastně jsme se od sebe už neodtrhli, on se tedy ještě asi týden rozcházel s tehdejší přítelkyní, ale pak jsme dělali bláznivé věci, létali o víkendech po Evropě, jezdili lyžovat, chodili po Alpách. Radek miloval být pořád v pohybu, já také. Měli jsme peníze, byli jsme mladí, bez závazků. Nádhera. Ani ne po roce jsem otěhotněla. Náhodou. Neplánovali jsme to. Radek byl zprvu trochu zaskočený, ale pak říkal, že už mu bude sedmatřicet, že to je ideální a že je nadšený.

Moje těhotenství bylo úžasné, cítila jsem se báječně, připadala si nádherná, měla jsem krásné vlasy, téměř jsem nepřibrala, Radek ze mě byl úplně u vytržení a pořád mi to dával najevo. Barunka se narodila v létě, porod za odměnu, samá chvála, jenže pak to přišlo. Nechtěla pít, nechtěla spát. Nevěděla jsem, jak na ni. Poprvé jsem neměla všechno pod kontrolou. Vůbec jsme nespaly. První dva roky byly vlastně příšerné, Radek mě povzbuzoval, ale malou si nikdy nevzal do ložnice, že by ji zkusil uspat sám. Spánková deprivace je největší trest. Že bych do toho pracovala, to jsem si neuměla představit. Navíc jsem si uvědomovala, že mi táhne na pětatřicet a že bychom měli mít ještě jedno dítě. Ideálně syna. Parťáka pro Radka, páreček s Barunkou.

Chtěla jsem druhé dítě

Radek se na to moc netvářil, připomínal, jak jsem unavená a že je vidět, že mi Bára dává zabrat. Strašně mě to ponižovalo, tohle mi nikdy nikdo neříkal. „Moniko, je nám dobře takhle, nechci další dítě, vždyť za chvíli už bude Bára větší a zase to bude lepší,“ svěřoval se mi, ale já na to neslyšela. Musela jsem mít druhé dítě. Chtěla jsem dostat další šanci ukázat, že na podruhé už to zvládnu líp. Že budu dokonalá jak instagramové matky – usměvavá, nádherná, s veselými prosperujícími dětičkami.

Radek se nerad podvolil, ale nešlo to. Prostě jsem nedokázala otěhotnět, což začalo stresovat i jeho. Jak to, že mu to nejde, co se děje. Je už starý, nebo co? Přesvědčila jsem ho zajít na konzultaci kvůli umělému oplodnění. Nikdy nezapomenu ten pohled, když odcházel s kelímkem do jedné z těch kabinek. Nastal tehdy konec našeho vztahu?

Po několika měsících jsme si řekli dost, konec stresu, pojedeme na dovolenou. Poletíme a užijeme si to. Barunka ještě neviděla moře, mně se po něm také stýská. Radek pořád pracuje, dovolenou potřebuje. A tak jsme byli tam, na Bali, na nejromantičtějším místě na světě. Hurá. Jen se mi draly slzy do očí.

„Moniko, nebuď teatrální. Tak ses neměla ráno ptát, co mi je,“ pokračoval Radek. Dobře, teatrální nebudu, to jsem nikdy nebyla, jsem racionální, do háje, takže: „Dobře a je nějaká možnost, že bys s námi byl zase rád,“ zeptala jsem se, zatímco Barunka se spokojeně ládovala jogurtem. „Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a myslím, že ne,“ řekl Radek. „Proč jsi nic neřekl,“ zasípala jsem.

„Chtěl jsem to vyřešit sám,“ řekl. „Můžeme to teď zkusit řešit spolu,“ navrhla jsem. „Myslím, že už ne, už jsem to promyslel ze všech stran, fakt to nemá cenu, Moni. To tvé lpění na druhém dítěti, vždyť já ho ani nechci, já už nechci tuhle šarádu, hru na pěknou rodinu, nezlob se. Vždycky jsi měla ráda upřímnost, tak proč si lhát,“ pokračoval. První den dovolené, ještě třináct dní před námi. Zatmělo se mi před očima. Polkla jsem přes silný knedlík v krku a po chvíli řekla: „Dobře, tak já asi půjdu zařídit ještě jeden pokoj na recepci, s námi asi být nemůžeš“. „Neboj, už jsem to udělal“.

Konec jedné životní etapy

Jednoduché, bez křiku, bez vyhrožování, bez teatrálních výjevů. Skončilo to. Moje rodina a někteří přátelé dodnes nechápou, proč jsem prý víc nebojovala. Já? Ta, která se nikdy nevzdala a všeho dosáhla. Proč jsem ho nechala tak lehce odejít a dnes mu dávám Báru kdykoli chce a dokonce mu ji vozím až domů. Kousek za Prahu, kde si ani ne dva roky po našem rozchodu postavil s novou partnerkou (jestli ji poznal ještě „za nás“ ani nevím) dům a kde spolu vychovávají dvojčata, holku a kluka.

Zdroj: vlasta.cz

Související články