„Když mi mamka s taťkou řekli, že se rozvádějí, pohltilo mě tiché prázdno, ze kterého se občas ozvalo ,Jsi sama, nic nezmůžeš!‘. Ve škole jsem dostávala špatné známky a necítila radost. Můj svět se pomalu hroutil a kousek po kousku šednul a ztrácel veškerou naději. Neměla jsem nic. Byla jsem na dně tý nejhlubší díry samoty.“
Když Maruška píše dopis, z něhož citujeme, je jí dvanáct. Napsala ho soudci, který má rozhodnout o střídavé péči. Navrhuje ji táta, ale Marie chce mít domov u mámy. A tak napíše úplně cizí „moci úřední“ otevřenou zpověď, kde odkrývá své nejniternější pocity, na dívenku v šesté třídě až mrazivě výstižně. Odvážný krok, který jistě sehrál svou roli, soud nakonec po půlroční „střídavce“ Marušku vyslyšel. Nevídaná dětská participace, po níž mnoho dětí z rozváděných rodin touží – nebýt jen objektem rodičovského sporu, často boje i mnoholeté války. Naopak být vyslyšeno, pochopeno a respektováno rodiči, a to oběma, sociálními pracovníky, psychology, soudními znalci, soudci… Všemi, kteří během rozvodu, jenž je pro děti vždy traumatem, rozhodují o jejich budoucnosti i kvalitě života.
Dnes je Marie plnoletá a svůj příběh dítěte z rozvedené rodiny pro nás sepsala s šestiletým odstupem. S důvěrou se nám svěřila i další dívka a dvě mladé ženy, které si také prošly jedním z nejtěžších životních období. A čísla ukazují, že v tom zdaleka nejsou samy. V rozvedených manželstvích žilo loni v Česku přes dvacet tisíc dětí. Úroveň loňské rozvodovosti byla necelých čtyřicet procent, což je sice nejméně od počátku století; k tomu ale přičtěme páry, které se rozešly mimosoudně. „Spokojeně žít s jedním partnerem, společně vychovat děti a zestárnout spolu – to je v dnešní době něco sociálně nevídaného a vzácného,“ říká klinický psycholog a psychoterapeut Radek Ptáček. Jako soudní znalec vypracoval nespočet posudků pro rozvodová řízení, problematikou rodin a dětí se zabývá přes čtvrt století.
Rozvod jako tabu
De facto každé druhé manželství u nás se rozpadá. Přesto jsou rozvody a následné řešení péče o děti stále tabu tématem, opředeným mýty ještě z doby totalitní. A o dopadu na ty nejkřehčí se veřejně nemluví v míře, jakou si děti zaslouží. Bohužel i sami rodiče mnohdy přes vypjaté emoce nevidí, že největší obětí rozvodu není ani jeden z nich, ale právě jejich dítě. Notabene, když ho používají jako rukojmí, nebo dokonce štít.
I proto se zrodil projekt Rozvod (www.roz-vod.cz), za nímž stojí právě Radek Ptáček a oceňovaná fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková, která se dlouhodobě věnuje sociálním tématům a válečným konfliktům. I ona prožívala rozvod rodičů bolestně, zpětně ho vidí jako vysvobození. „Kéž by vše proběhlo s menší dávkou emocí, obviňování, slz. Ale láska nebo závislost na ní vratce osciluje na tenké hraně s nenávistí. Sama nevím, jak bych se dokázala v tak toxickém prostředí ovládat. Bizarní je, že se naši patnáct let po rozvodu dali opět dohromady. Nesoudím je, jejich rozhodnutí respektuju. Ale že mi to trvalo.“
Dětskou perspektivou
Se spisovateli, výtvarníky a divadelníky otevírají skrze umění téma rozpadu rodiny a hlavně jeho vlivu na děti. „Denně se rozvede šest manželství. Děsivý, ale holý fakt. Nechceme nikoho lanařit, aby zůstal v nefunkčním vztahu. Kéž by ale projekt pomohl rodičům víc uvažovat o psychice jejich dětí. Pochopit je, aby tolik netrpěly, protože si to nezaslouží,“ vysvětluje Jarmila. Napomoci by tomu mohla kniha Rozvod šestkrát jinak – šest povídek, které doplňují originální ilustrace umělců a srozumitelné komentáře zkušeného odborníka Ptáčka. Náměty povídek vycházejí z reálných případů a jako čtenáře vás zasáhnou, byť jste rozvod nezažili. Bude vám líto hendikepované dívky, která se chce kvůli rozkolu rodičů zabít. Vyhořelá soudní znalkyně, jež jde na ruku soudkyni, vás zvedne ze židle. Pocítíte bezmoc otce, mezi něhož a dceru postavila zeď (soudním zákazem styku) manipulativní matka… Také představení ve Švandově divadle nazvané Rozvod aneb V mezích přijatelné normy je emočně nabitou reflexí toho, co se může stát s lidmi a z lidí, kteří zažívají rozvodové peklo, kde ztrácejí nejen své partnery a děti, ale i sami sebe. I tragikomická inscenace stojí na skutečných kauzách. „Po nocích jsem četla anonymizované posudky a nevěřila, že ten horor na papíře není dílem fikce. Někdy se mi z dětských osudů udělalo tak zle, že jsem se musela jít vydýchat ven. O to víc jsem ale chtěla na projektu pracovat,“ vzpomíná Jarmila.
Dítě vnímá svět vlastní optikou, proto je naprosto zásadní nahlížet na problematiku rozvodů právě z jeho perspektivy. Do dětské mysli zaséváme události, myšlenky a emoce, které jednou vyrostou do samostatné podoby, připomíná v knize Ptáček. „Dítě od útlého věku vnímá a vykládá si vše, co se kolem něj děje. Podle toho pak žije svůj život a skrze vztahy nám vrací, co jsme mu dali.“
Potřebuju oba rodiče
Rozvodem či rozchodem rodičů se dítěti rozpadne rodina – jeho dosavadní jistota a bezpečí (pokud tedy dosud vyrůstalo v prostředí bez psychického a fyzického násilí). Najednou zažívá novou formu bolesti, strachu, vzteku, bezmoci, beznaděje, osamělosti a ztráty. Dokonce může mít pocit zrady těch nejbližších i vlastní viny za to, co se mezi nimi děje. Aby mohlo novou situaci pochopit a později přijmout, musí jí rozumět. Pokud nedostane adekvátní vysvětlení, vytvoří si vlastní pokřivené teorie, které mohou vést až k duševnímu onemocnění, jako jsou úzkosti, deprese, sebepoškozování… Dítě se od určitého věku potřebuje na celé situaci spolupodílet – být rodičům partnerem s vlastními názory a přáními, kterými může alespoň něco ovlivnit. Prostě nebýt jen pasivní tichou obětí, o níž rozhoduje někdo jiný, mocnější. „Není absurdní, když se dva lidé nemohou dohodnout a třetímu se něco přikáže?“ ptá se psycholog.
Přitom vzájemná domluva, kdy rodiče zatáhnou svou emoční brzdu, a nalezení kompromisu je podle něho lepší řešení než jakékoli rozhodnutí soudu. Pokud se rodiče nedohodnou, složitý a bolestný rozvod může trvat roky a na bitevním poli zůstanou nevratné ztráty. Právě přístup založený na spolupráci rodičů už praktikují i čeští experti a soudy, říká se mu cochemská praxe. Například v Kanadě platí zákon o rozpadu rodiny, který stanovuje, že dítě po něm zůstává v péči obou rodičů. U nás je nový zákon o rodině na prahu platnosti.
I bez „soudního štemplu“ je ale zřejmé, že dítě milující oba rodiče, s nimiž mělo před rozvodem zdravý vztah, ho potřebuje i poté rovnocenně rozvíjet. „Není nic důležitějšího než vztah dítěte s oběma rodiči,“ říká Ptáček. Pokud ho po rozvodu nemá možnost budovat, může dlouhodobě trpět. Jak tomu předejít, se rodiče dovědí ve vzdělávacím projektu Sdílené rodičovství. Vztah si ale nelze vynutit. Ačkoli nám soud dítě přidělí na určitou dobu, nemůžeme mu přikázat, aby nás milovalo. „Vztah se utváří společnými zážitky a pozitivními emocemi. Ne nátlakem, křikem a výhrůžkami,“ upozorňuje Ptáček. Podle něho nebude dítěti prospívat žádná ze soudem nařízených péčí, pokud spolu rozhádaní rodiče nespolupracují. V opačném případě může rozvod přinést do života všech úlevu, až vysvobození, což může děti výsledně i posílit. Jako tomu je v příbězích těch, které se nám svěřily.
Příběh č. 1: Beth, 15 let
Rodiče se rozešli, když mi bylo čerstvě dvanáct. Brzy oslavím šestnácté narozeniny. Abych pravdu řekla, jejich rozchod mě velmi zaskočil. Ale žiju v době, kdy se tyto věci dějí poměrně často, a to i v rodinách kamarádek, takže jsem věděla, o co jde. Přesto to pro mě byla šokující novina, žádné varovné signály. Nastalo období, kdy jsem začala být sama se sebou – s myšlenkami a pocity, které jsem prožívala silně a osaměle, i přes pomoc skvělých kamarádek. Byly to opravdu smutné chvíle, kdy jsem se v pokoji zavírala s pocitem, že se na mě vše hrne a je toho na mě už moc. Všechno bylo velmi rychlé, nové, neohmatané… Největší změnou „zajetých kolejí“ bylo, když se jeden z rodičů odstěhoval z domu. Přišla jsem o stabilní rodinu a spoustu slz, zkrátilo se mi dětství. Rozvod rodičů mi ale dal vnitřní sílu, ve kterou věřím. Každý si někdy musí projít něčím těžkým, aby mohl lépe poznat sebe a své hranice. Tím, že jsem musela v mnoha ohledech dospět, jsem se osamostatnila a stala se silnější a odolnější. Myslím, že mi to dalo i empatii a snahu pomoct druhým. Rodiče se vše snažili vyřešit rychle a ohleduplně vůči mně i mladší sestře. Snažili se nám být nablízku, ale dávali nám i dostatek prostoru, abychom si novou situaci srovnaly v hlavě. Některé děti nemají to štěstí a musejí už v útlém věku lítat po soudech a sledovat, jak na sebe rodiče štěkají. My to tak se sestrou neměly a za to jsem vděčná. Rozhodně to celé nebylo jednoduché, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že čas zahojí každé, nebo skoro každé rány. Byly doby, kdy jsem na toto téma nebyla schopna otevřeně a bez slz mluvit. Nyní o tom můžu mluvit téměř s každým. Je to součást mé minulosti a důsledky jejich rozchodu jsou má přítomnost i budoucnost. Jsem ráda, že mám v hlavě vše srovnané a že jsem z toho nakonec vyšla jako maximální možný vítěz.
Příběh č. 2: Marie, 18 let
Rodiče se rozvedli před osmi lety. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, situaci jsem nedokázala pochopit ani se k ní nějak postavit. Nepochopení, zmar, samota. Jako by se rozpadl most přes řeku, nemůžete ani na jeden břeh a jen se zmateně topíte v proudu. Postupně se z toho stal vztek a vzdor, protože jsem s tím nemohla nic dělat, přitom to bylo jediné, co jsem chtěla zvrátit. Tehdy jsem se uzavřela do sebe a vytvořila si vnitřní peklo, kdy jsem nenáviděla oba rodiče i sebe za to, co jsem ze sebe udělala. Rozvod jsem vnímala jako zradu – jako bodnutí nožem do zad od těch nejbližších, kteří mi dali život. Teď už vím, že jsem jen reagovala na náročnou životní situaci. Že za vším byl jen hluboký smutek a potřeba smíření, což jsem tehdy odmítala. Největší změnou pro mě byl pocit životní samoty. Dosud jsem měla úžasné dětství, vždy jsem věděla, že jsem milována a kam patřím. Rozvod to doslova rozdrtil – jako by mě všichni opustili a já opustila sebe samu. Ještě horší bylo vědět, že mě oba rodiče milují: „Tak proč mi tohle děláte?“ Rozváděli se pět let a nejvíc mi bylo líto, že spolu nebyli schopni komunikovat. A stále nejsou. Já ani mladší sestra nemáme kapacitu předávat mezi nimi často posměšné a útočné vzkazy. Upřímně, z této absence komunikace mám dodnes dost problémů a osobních bloků. Neobviňuju je, ale je to nejtěžší aspekt jejich rozvodu, který bych si přála změnit. Rozvod mi úplně změnil život a ovlivnil můj vztah se světem i se sebou, pozitivně i negativně. Myslím, že všechny děti z rozvedených rodin jsou trochu jiné než ty z úplných. Já přišla o dobrý vztah s tátou a svou sebehodnotu. Zjistila jsem, co je to dětská bezmoc a strach. A že je v životě vše pomíjivé a jistí si nemůžeme být ničím, nikým. Ale v každém utrpení je růst a na konci je pochopení i porozumění. Pozitivní je, že mě rozvod našich doslova udělal takovou, jaká jsem. Díky těm zkušenostem si dokážu vytvořit odstup. Vím, že jsou na světě mnohem horší věci, a hlavně vím, že to není moje vina. Za rozvod nikdy nemůžou děti! Zjistila jsem, kolik úžasných lidí kolem sebe mám a že jsem rozhodně nebyla sama a opuštěná. A dalo mi to vnitřní sílu, odvahu hájit sebe a vědomí, že nic není černobílé a mince má vždy dvě strany, které mají svoji pravdu. Kéž všechny děti, co prošly rozvodem, dojdou ke smíření a budou milovat sebe i oba rozvedené rodiče. Rozvod je i pro dítě velká zkouška, která ale jednou skončí a vy si jí budete vážit. Hlavní je se nevzdávat.
Související články
Příběh č. 3: Tereza, 18 let
Oficiálně se rodiče rozváděli, když mi bylo čtrnáct. Tento opakovaně začínající a končící proces ale probíhal téměř celé mé dětství – nebo aspoň od doby, kdy jsem to byla schopna pojmenovat. Vnímala jsem to jako jednu z nepříjemností, které jejich toxický vztah přinášel. Vždy se nejprve pohádali, pak spolu pár týdnů nemluvili, poté máma začala vyhrožovat rozvodem a později už jim nezbývalo nic jiného než se zase usmířit a celé si to zopakovat za pár týdnů. Mně to přinášelo pocit nejistoty a úzkosti v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Když se rozvedli, byla to jedním slovem úleva. Konečně jsem ve všech nejistotách ohledně jejich vztahu získala aspoň jednu jistotu – už spolu nebyli. Rozvodu předcházely měsíce dusna a tiché domácnosti. Při každém náznaku konfliktu spolu okamžitě přestali mluvit a čekali, že to za ně někdo vyřeší. Jejich problémy se tak stávaly i našimi, myslím, že to bylo zbytečné. Měli lépe komunikovat spolu a netahat do toho své děti. Sbalit si tašky a přestěhovat se bylo něco, v čem jsme měli kvůli častému stěhování praxi, takže to proběhlo rychle. Jediný rozdíl byl, že jsme odjížděly bez táty. Máma, já a starší sestra. Prostředí, ve kterém rodiče nežili vedle sebe, bylo osvobozující. Po letech se doma dalo dýchat. Občas jsem však mívala pocit ztráty. Přišlo mi nepřirozené, že jsem za sebou někoho nechala. Vždy ho však rychle vystřídaly pocity vděku a svobody.
Příběh č. 4: Anna, 23 let
Rodiče se rozešli v mých osmi, rozvod přišel dva roky nato. Celkově si z toho období příliš nepamatuju. Naši se rozvedli poměrně v klidu. Mě ani sestru nikdo netahal po soudech ani nenutil vybírat si, s jakým rodičem chceme trávit kolik času. To jsem slýchala jen od spolužaček a kamarádek. Rozvod rodičů pro mě vlastně neznamenal moc velkou změnu. Zůstala jsem v bytě s mámou – vždy jsem s ní trávila víc času a víc si s ní rozuměla. S tátou jsem trávila každý druhý týden a jezdila s ním na zimní dovolené. Možná rozvod přinesl i příjemné změny, doma bylo víc klidu a všichni jsme začali být víc v pohodě. Kdybych měla říct, co mělo být jinak, protože mě to dodnes ovlivňuje, je to asi můj vztah s tátou. Časem jsme se začali vídat méně, teď ho vidím tak jednou za dva měsíce. Na druhou stranu, v dětství ani dospívání jsme si nebyli moc blízcí a teď si vlastně rozumíme víc než dřív. Vztah s mámou se rozvodem nezměnil. Celý život mám pocit, že se na ni můžu ve všem spolehnout a se vším svěřit. Rozvod našich měl ale vliv na to, jak teď vnímám vztahy přátelské i milostné. Hlavně mě naučil, že problémy ve vztazích je potřeba řešit hned, jak nastanou, a neignorovat je. Také jsem zjistila, že někdy je v pořádku nechat jít ty, kteří mě dělají nešťastnou. Není nutné držet se za každou cenu vztahů, které mi už nic nepřinášejí. Někdo by to ale mohl označit za utíkání z náročných situací… Když o rozvodu rodičů zpětně přemýšlím, mám pocit, že i přes problémy a nepříjemnosti, které mi do života vnesl, měl na mě spíš pozitivní dopad.
ZDROJ: časopis Vlasta, www.sdilenerodicovstvi.cz, www.roz-vod.cz
