Na začátku všechno vypadalo nádherně. Vždycky to tak vypadá, že? Byla jsem z rodiny, která velmi dbala na vzdělání a na tituly, a taky já jsem ho získala, takže podle mě bylo všechno předurčené k zářivé budoucnosti. Čerstvý diplom z vysoké školy s nejlepšími výsledky, žádné potíže s hledáním zaměstnání, vždyť kdo by takovou absolventku nechtěl. V práci se mi taky hned dařilo, ale jak víme, práce není všechno, i když mi to dlouho starosti nedělalo. Roky ovšem ubíhaly rychle a z rodinného okolí zaznívaly hlasy stále hlasitěji: „Na svatbu nemyslíš? Děti neodkládej, ve třiceti už je pozdě!“ Jako by všichni zapomněli, že předtím mi zase kladli na srdce, že je důležité mít vzdělání. Nepřemýšlela jsem ale nad tím, jak neslučitelné jsou to požadavky, jak nespravedlivá všechna ta očekávání jsou. Byla jsem zvyklá očekávání naplňovat a to snad později vedlo taky k mému neštěstí.

Nastala jedna z podnikových akcí, určená k tomu, aby se sblížili lidé ze všech oddělení. Bylo léto a horko, konalo se to na hřišti, plál táborový oheň, opékalo se maso a buřtíky a já celá rozpálená od toho ohně jsem zahlédla muže, který mi připadal přitažlivý. Sportovní postava, velké oči, samý smích. „Ten je z údržby,“ prozradila mi kamarádka, která pracovala v účtárně, a jiná zas věděla, že je moc oblíbený, protože má zlaté ruce. Nebyla jsem tak troufalá, abych se s ním šla seznámit sama, ale pak jsme se potkali u buřtíků a já se mu líbila taky, tak první krok udělal on. „Já vám ten prut ořežu do špičky, nebo vám to spadne do ohně,“ nabídl se a pak už všechno šlo, jako to chodívá. Byli jsme zamilovaní a bylo to moc hezké. Oba jsme měli rádi dlouhé procházky v přírodě a večerní posezení u vína, kdy jsme si povídali o všem možném. Moji rodiče měli obavy, jestli si budeme opravdu rozumět, ale já žádné problémy neviděla. Pak byla svatba, jako v pohádkách, a narodila se nám dcerka a po dvou letech syn. Jasně že nebylo všechno pořád růžové, kde to taky pořád růžové je, zvlášť po druhém dítěti, ale nic vážného se nedělo.

Související články

Jenže mě začalo pálit dobré bydlo. Nevím, jestli je to správný název pro můj pocit, ale prostě jsem si myslela, že by nebylo marné, kdyby měl můj manžel alespoň středoškolské vzdělání. Však jsem říkala, že pocházím z rodiny, kde se na školy kladl důraz, a že mě rodiče varovali, že je v tomhle mezi námi velký rozdíl. „Prosím tě, na co? Jenom budu ztrácet čas, uživím vás přece dobře, stejně bych nic jiného než rukama dělat nechtěl,“ přesvědčoval mě manžel, ale já zase přesvědčovala jeho. Vymlouval se na všechno možné, ale já si říct nedala, a nakonec jsem ho dotlačila ke studiu při zaměstnání. Jeho výsledky nebyly nejlepší, ale procházel a školu zakončil úspěšně maturitou. Měla jsem být spokojená a dát mu pokoj, ale mě posedl ďas a já si přála, aby studoval dál, aspoň na bakaláře. „Vždyť je to škoda! Ty na to máš, jsi tak chytrý, všem to dokážeš!“ Měla jsem vědět, že nemá zapotřebí nikomu nic dokazovat, že je dobrý i tak dost. Ale pokoj jsem nedala, a tak se na dálkové studium přihlásil.

Pravda je, že jsem se mu snažila vydatně pomáhat. Jenže k tomu jsem chodila do práce a starala se o dvě děti, takže na nějaké společné procházky a posezení s povídáním, které jsme měli tak rádi, jsme museli zapomenout. On studoval do noci, já vždycky večer odpadla únavou, myšlenky jsem měla jen na to, abychom všechno zvládli. Všechno bylo uklizeno, navařeno, zvládnuto, ale na něj jsem zapomínala. Můj muž měl toho tlaku asi dost, a tak si našel klid a pochopení jinde. Všechno bylo krásné jen zdánlivě. Jednoho dne u našich domovních dveří zazvonil zvonek a ve dveřích stála starší paní: „Dobrý den, my dvě si musíme promluvit.“ Pozvala jsem ji dál a pak se mi svět zhroutil.

Řekla mi, že u ní bydlí vnučka a za tou chodí můj muž. Zjistila naši adresu podle občanského průkazu, který mu vypadl na gauči. Vnučka u ní bydlí, aby mohla studovat, a oba se seznámili právě ve škole. Věkový rozdíl mezi nimi je sedmnáct let. „Kdybyste věděla, jak jsem z toho nešťastná,“ povídala mi, ale já byla nešťastná ještě mnohem víc. Tak proto mě tedy manžel žádal, abych jezdila častěji pomáhat jeho matce, aby měl klid na tyhle schůzky! Začala jsem překotně jednat. Manželovi jsem všechno hned po jeho příchodu řekla, ani nezatloukal, slíbil, že všeho hned nechá, děti má rád, nechce prý definitivně rozbít rodinu. A opravdu se k nám na nějaký čas vrátil, ale dlouho to nevydržel. Brzy jsem přišla na to, že za ní zase chodí, a nepomáhaly žádné výčitky. Zajela jsem za jejími rodiči, ale všechno bylo marné, i když jí to rozmlouvali, neposlechla je. Mluvila jsem i s ní, ale zbytečně. Miluje ho, on má právo na štěstí, dávno si se mnou nerozumí, a ona je navíc těhotná. Ani to mě nezastavilo ve snaze o něj bojovat. „Až se miminko narodí, vezmeme si ho a budeme ho vychovávat v naší rodině,“ navrhovala jsem dokonce manželovi. Všechno marné. Požádal o rozvod. Příšerně se to táhlo, přála jsem si, aby už byl konec, ale zároveň jsem se toho děsila, pořád jsem doufala, že si to muž rozmyslí, ale zároveň jsem věděla, že už to není možné, že se už vracet k ničemu nechce.

A najednou to bylo všechno pryč, celý můj dosavadní život. Dcera se uzavřela do sebe, skoro nemluvila, a u syna se začala projevovat puberta v tak silné míře, že byl nezvladatelný, střídal jednu školu za druhou a v žádné nevydržel. Parta jemu podobných kamarádů udělala své. Žádné zaměstnání, nahodilé známosti a výsledek? Dítě na cestě. Byla jsem na zhroucení. „Musíš si s ním promluvit, potřebuje tě,“ volala jsem zoufale manželovi. Snažil se s ním setkávat, to musím uznat, jenže ten mu stejně jenom řekl, že si nemají co vyčítat. A že by byl vítaný u nich doma? To vám snad nemusím líčit, že jeho nová manželka o přítomnost divokého kluka nijak zájem neměla.

A tak často sama sedávám a žiju ve svém pekle. Syn už stačil zplodit čtyři děti, takže mi vnoučata moc času nenechají, ale pořád se sama sebe ptám, co by bylo, kdyby. Teď už se syn sice trošku usadil, má zaměstnání a oženil se, ale byl by jiný, kdyby s námi jeho táta zůstal? A dcera, která si ani nehledá partnera? Byla by vdaná, kdyby mohla vidět, že se mužům dá věřit? Můžu za to všechno já? Zkazila jsem jim život, když jsem manžela nutila jezdit do školy? S takovými myšlenkami často vstávám a uléhám.

ZDROJ: časopis Vlasta