Pohoršuje vás to? Mě by to ještě před pár lety pohoršovalo taky. Když jsem ale zkoušela na manžela všechno možné, svůdné prádlo, světlo svíček, romantické večery i pornofilmy, začala mi pomalu docházet pravda: s ním se už vášně asi nedočkám. Jednou jsem se ho otevřeně zeptala, když už období úplně bez sexu přesáhlo půl roku: „Myslíš, že se ještě někdy budeme milovat?“ A on mlčel a pak řekl, že už ho to ani nenapadá. Mně bylo čtyřicet a vážně nebylo příjemné to slyšet. O tom, že si najdu milence, jsem pak přemýšlela docela dlouho. Nevěru jsem vždycky odsuzovala, ale tohle by nemělo nic společného s láskou. Jsem povinná dodržovat celibát jen proto, že se tak rozhodl můj manžel? Nakonec jsem si odpověděla, že ne.

Byla mi jasná jedna věc, chci někoho opravdu jenom na tajné postelové schůzky. Takže ani on nesmí stát o nic víc, žádná velká romantika, žádné city kromě běžných sympatií. Bydlíme v Praze, takže tady se nějaké schůzky v pohodě schovají. Nestála jsem o to, aby se manžel něco dozvěděl, opravdu ho mám ráda, smysl mojí akce nebyl se s ním rozejít ani ho trápit.

Nakonec jsem se svěřila kamarádce. „To máš jednoduchý, klidně si někoho najdeš už dneska na večer,“ tvrdila a já věděla, že má pravdu. Byla rozvedená, a tak jí nic nebránilo si dávat schůzky jakéhokoli druhu, kdykoli se jí chtělo. Naučila mě, kam jít a podle čeho hledat, a já pak ještě asi dva týdny váhala, ale už jsem byla opravdu rozhodnutá. Věděla jsem, že to udělám, a udělala jsem to. V noci, když děti i manžel spali, jsem se do toho pustila. Ani jsem si nenalila svou obvyklou noční dvojku vína, abych se nepustila do nějakého dobrodružství, které by se mi vymklo z rukou. Tak jsem to měla v plánu, ale osud někdy rozhoduje za nás.

Našla jsem si muže přesně podle svého vkusu. Vysoký a svalnatý, usměvavý, ale silný a opravdu mužsky charismatický. Říkala jsem si, že to bude trapné a že přece už nejsem žádná hubená svěží dvacítka, ale on říkal, že hledá právě typ, jako jsem já. „Zkušenou ženskou, která ví, co chce. Tak mě to baví nejvíc,“ ujišťoval mě. Neptala jsem se, jaký má důvod pro naše schůzky on, nic mi do toho nebylo. Chtěla jsem cítit zas to příjemné výbušné uvolnění! A přesně to jsem dostávala, scházeli jsme se u něj, měl malý ateliér, a já si zakázala přemýšlet o tom, kolik žen tam za ním asi chodí. On to ale řekl sám: „Určitě ti to vrtá hlavou, co? Můžeš mi věřit nebo nemusíš, ale jsi jediná.“ Ujistila jsem ho, že to vědět nechci. Že jsem takhle šťastná. Nechtěla jsem ho vídat jinde a vyhovovalo mi, že se pohybuje v úplně jiné společnosti než já. Žádní společní známí, žádná trapná setkání a předstírání.

V létě jsme pak s manželem a dětmi odjeli do Itálie. Do prázdninové vesničky, kam jsme začali jezdit před pár lety, když byly ještě děti malé, plno bazénů, restaurace, cukrárna s dvaceti druhy zmrzliny. Moc Čechů tam nejezdilo, spíš Rakušané a Holanďané, ale pokaždé jsme někoho od nás potkali. Pronajali jsme si jako obvykle malý domek v řadě, ke kterému patřila předzahrádka oddělená stromy. Tak to bylo i teď, vedlejší domek byl ještě volný, ale slyšeli jsme, jak u něj zastavuje auto, vzápětí se otevřely dveře na jejich předzahrádku a slyšeli jsme hlasy. „Nějací Češi,“ hlásila dcera. Nechtěli jsme jim narušovat soukromí, na krytou terásku nebylo vidět, ale pak vyšla nějaká žena dopředu a zavolala na nás: „Dobrý den, vidím podle auta, že jste taky od nás, tak vás chci jen pozdravit.“ Byla hezká a sympatická, pozdravili jsme a dál se věnovali svému. Možná se večer nebo zítra seznámíme víc. Pak vyběhly dvě děti, menší o pár let než ty naše, a nakonec se ozval mužský hlas. Nedívala jsem se, ale pak i on vyšel ven, já zvedla oči a krve by se ve mně nedořezal. Byl to on. Kdyby se něco takového stalo v televizním seriálu, myslela bych si, že se scenáristé zbláznili, že to není možné, ale tady stál – se svojí rodinou a snažil se překonat stejný šok jako já.

Bylo nám oběma jasné, že se nesmí vůbec nic prozradit. Odjet jsme nemohli, jak bychom to vysvětlili? Naše děti si začaly na trávníku před domky hned povídat a můj upovídaný manžel se hned druhý den dal do řeči s jeho ženou. Byla jsem jako v oživlém pekle. Nešlo jen o strach, že se něco prozradí, věděla jsem, že uděláme oba všechno pro to, aby se to nestalo. Jak by taky mohlo, vždyť jsme o sobě skoro nic nevěděli, tak nehrozilo, že bychom neuváženě řekli třeba nějaký detail, který jsme nemohli znát. Ale já nechtěla vidět jeho ženu ani jeho děti! Nechtěla jsem, aby znal ty moje, nechtěla jsem být narušitelka. Našli jsme si nenápadnou chvilku ve stínu pod stromy, abychom si to potvrdili: „To je teda situace. Já bych nejradši odjel, ale to bych nevysvětlil.“ Takže jsme takhle vedle sebe vydrželi deset dní. Nic se neprovalilo, ale já věděla okamžitě – a on taky –, že tím naše schůzky skončily. Nevím, jestli si najdu někoho jiného. Po téhle zkušenosti jsem poněkud zchlazená místo nažhavená na vášeň.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články