Je mi pětašedesát, s mladým kolektivem v práci vycházím výborně. Nejsem ukňouraná bába, ráda se směju a baví mě i pohlídat vnoučata. Manžel (ne)oslavil sedmdesátiny a úplně ho to změnilo. Vztekal se, že žádné narozeniny slavit už nikdy nebude, celý večer bručel a nakonec šel spát. No nic, my ostatní jsme si to docela užili a dort s číslem 70 snědli.
Poté manžel usoudil, že bude s věkem bojovat. Pojal to poněkud osobitě. Když se vrátil od kadeřníka s obarvenými vlasy, málem to se mnou seklo. Začala jsem se smát. No to jsem to slízla! „Taky by ses měla obarvit, budeš vedle mě vypadat jako moje matka!“ reptal.
Neurazila jsem se. Ale ani jsem nečekala, že to bude pokračovat.
Začalo to šatníkem. Manžel si pořídil mladistvé módní oblečení. Úzké kalhoty nad kotníky, trendy tenisky. Upnuté sáčko. Leč přesto spokojený nebyl. Ty hnusné vrásky. A pigmentové skvrny! I objednal se k ošetření na jednu kliniku estetické chirurgie. Tam že ho dají do kupy! Taky si nechá upravit ta pokleslá oční víčka. A vezme to, pokud možno, jedním vrzem!
Dobře, ať si dělá, co chce, když na to má , a stoupne mu tím sebevědomí.
Po zákroku sice pár týdnů vypadal strašně a nevystrčil nos ani do zahrady, ale zbavil se vrásek, pigmentových skvrn a kulil na mě oči s vypnutými víčky. Modřiny se vstřebávaly asi tři týdny, manžel už holt není žádný mladík.
Blaženě se pozoroval v zrcadle, hladká tvář bez flíčků, obarvené vlasy, mladistvé oblečení… „Kolik bys řekla, že mi je?“ otázal se. Byla jsem nemilosrdná. „Sedmdesát. Stará, jen vyžehlená košile!“
Hrozně se urazil a prohlásil, že se mnou už nikdy nikam nepůjde. Byla jsem téhož názoru. S tímhle naškrobeným panákem nikam nepůjdu. Kam se poděl můj „bývalý“ manžel, ten veselý a přívětivý tvor?
Při pohledu na vylepšeného tatínka dcery zkameněly a nebyly schopny slova. „No jo. Vypadá strašně. Ale copak mu to můžeme říct?“ řekly jsme si o samotě.
Vnoučata se „nového“ dědečka přímo vyděsila. „Já chci zpátky svýho dědu,“ naříkal šestiletý Tobiáš. „Ale to jsem přece já, pořád jsem to já, tvůj dědeček, a vůbec, neříkej mi na veřejnosti dědo, oslovuj mě Vladimíre!“ prohlásil manžel. „Dědo, tedy Vladimíre, vezmu tě na diskotéku, to bude prča,“ pronesla zlomyslně šestnáctiletá Saša.
Tak takhle to u nás teď vypadá.
Irena, Olomouc
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Věk je prý jen jakési imaginární číslo. Občas nám ho neomaleně připomene někdo z blízkých, nejčastěji ve výroční den našeho narození. Usilovná snaha věk si nepřipouštět je počínání rizikové. Lehko se může stát, že budeme působit jako infantilní diblíci. Pak je zpravidla jen otázkou času, kdy se zničíme fyzicky, finančně, duševně i společensky.
Z nepatřičných myšlenek mne naštěstí tu a tam okolí poněkud brutálně vyléčí – jako nedávno sestřička u lékaře. Sepisovala se mnou údaje do karty, měl jsem pocit, že se mnou lehce flirtuje. Bylo to příjemné. Ovšem jen do chvíle, kdy se poptala na datum narození. „Jé, to jste stejný ročník jako moje babička…“
Vážení pánové a milé dámy, pokusme se stárnout s noblesou. Ať naše vnoučata nejsou nucena pátrat po původních prarodičích.
Zdroj: časopis Květy
