Jenže když se holka vdává, musí si přece zkoušet šaty jako v americkém filmu! Bez toho by to nebyl kompletní zážitek, a tak jsme se půl roku předtím, než se měla svatba konat, vydaly do půjčovny s romantickým jménem Závojíček. A i když jsme se smály, vůbec jsme nelitovaly, Majdě vlastně spousta šatů slušela tolik, že byla až škoda si je nevzít.
„Nechceš si taky něco zkusit?“ navrhla a já se optala majitelky, jestli smím, i když se vdávat nehodlám. „Ale určitě někdy budete, samozřejmě, že smíte,“ souhlasila a já si nechala pro sebe další tajemství, totiž že s mým přístupem ke vztahům se svatbou nepočítám asi nikdy. Jsem prý náročná, říkala moje máma, mám se podívat na Majdu, ta se zná s Mírou sotva rok, ale neváhá. „Mami, já bych taky neváhala, kdybych našla někoho, na koho je spoleh,“ odpověděla jsem zbytečně.
Ale na to jsem teď myslet nechtěla, zkusila jsem si krásné šaty jako z první republiky, žádná šlehačka kolem, ale jako by byly střižené na Adinu Mandlovou. A pak jsem si zase sedla a pozorovala Majdu, jak si to užívá. A poté i jeden pár, který si to evidentně moc neužíval. Chlapík seděl v křesle jako já a dělal doprovod své přítelkyni, která si taky přišla zkoušet šaty, ale dobrou náladu u toho zrovna neměla. „Proč pořád nic neříkáš? Já nevím, tady nic nemají, to jsou snad padesáté šaty, co zkouším, a prostě mi nic nesedí. Já jsem ti říkala, že máme zajet do Vídně, tam bych si vybrala něco pořádného, tohle je jak z čínského sekáče,“ vedla svůj monolog, i když jí budoucí ženich říkal nejmíň u trojích šatů, že jí to moc sluší. „Já bych ale chtěla něco jiného, tohle je všechno na jedno kopyto, vypadám jak almara,“ vzdychala a on vstal, objal ji, a i já jsem slyšela, jak jí šeptal, že vypadá moc krásně.
Semetriky mají štěstí
„Kočičko, já už budu muset do práce,“ naznačil a ona se na něj vyčítavě podívala a spustila, že si pro ni nikdy neudělá čas a že se chová sobecky jako vždycky. Bylo mi hloupé to všechno slyšet, ale zas tak velká ta půjčovna nebyla, abychom se tam vzájemně neslyšeli. Slečna se nakonec rozplakala a on jí slíbil, že tedy zajedou do Vídně, když si to tak přeje, ale teď že už opravdu musí jít. Odcházel jako spráskaný pes a bylo mi ho docela líto, zaprvé, že jsem to celé slyšela, a za druhé, že si vybral takovou semetriku, vždyť vypadal, jako že má rozum. Popravdě vypadal, jako že splňuje moje kritérium „aby na něj byl spoleh“. Přestala jsem o něm přemýšlet a věnovala se zas Majdě. Ta vplula ještě do jedněch šatiček, ve kterých vypadala spíš jako pracovnice nočního klubu, takže jsme smíchy přímo vybuchly a pak jsme odešly taky.
Půl roku uběhlo jako voda a konala se ta svatba. Majda byla překrásná, opravdu si vzala babiččiny šaty a vypadala v nich jako hvězda z filmového festivalu. Hromada hostů, všichni spolužáci a kolegové z práce od Majdy i ženicha a většinu z nich jsem viděla prvně v životě. Počkat, kdo je támhle to? Toho přece znám, ale odkud? „Ten je od Míry z práce, z obchodního,“ vysvětlila mi Majda, když jsem si ji na chvilku chytla pro sebe ještě před obřadem. Aha, tak odtamtud ho neznám, ale v té chvíli mi to docvaklo, je to ten ženich, co s námi byl tehdy v půjčovně a co jeho slečna rozhodla, že pojedou pro šaty do Vídně. Takže ta by tady asi měla být taky, pátrala jsem očima, ale nikde ji neviděla. Pak už byl obřad, přestalo mě to zajímat. Ale když jsme si potom sedli k obědu, viděla jsem, že on sedí mezi dvěma jinými muži, nikde žádné ženy. „Asi jí utekl, chachacha,“ smála jsem se v duchu, a vzápětí jsem se za to pokárala, to ode mě nebylo hezké.
Svatební kytice
Svatby jsou skvělá věc, protože se tam všichni tváří spokojeně, aspoň tedy než se namažou. A tak jsem se dostala i do skupinky, ve které byl ten tehdejší ženich. Představili nás a byl to taky Mirek. Schválně jsem se podívala, jestli má snubní prsten. Neměl. Zato měl dobrou náladu a spoustu legračních historek o Majdině Mirkovi. Žádnou trapnou, co by se na svatbě povídat neměla. Pak se přiznal, že by se mnou šel tančit, ale že to moc neumí. „Já taky ne, ale tady to nikdo řešit nebude,“ souhlasila jsem, a taky že to nikdo neřešil. Bylo příjemné, když jsem se při pomalém tanci dostala k němu do náruče, bylo to příjemné dokonce hodně. Ženatý asi teda není... Mám se zeptat? Jeho nebo někoho jiného? Ještě jsem mu neprozradila, kde už jsme se viděli. Teď je dobrá chvíle. „Víš, že tě vlastně znám už půl roku? Potkali jsme se v půjčovně svatebních šatů.“ Vypadal, jako když mu na hlavu spadl meteorit. „Ježiš a já pořád nemohl přijít na to, kde jsem tě mohl vidět! Jasně, bylas tam s Majdou, tu jsem taky ještě neznal.“ Nezdálo se, že by chtěl nějakou informaci přidat. Potom si to ale rozmyslel. „No, to tehdy nedopadlo. Rozešli jsme se.“ Proč mi spadl takový kámen ze srdce? Na nic víc jsem se ptát nepotřebovala. A tak tehdy, i když jsem nechytila Majdinu svatební kytici, jsem to byla já, komu tahle svatba dala základ pro svatbu další.
A jaký je váš příběh?
Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.
Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.
Zdroj: časopis Vlasta
