Tak ráda bych si je nechala. Ale jindy cítím, že je dobře, že už je nemám, že aspoň své rodiče konečně znám a nemusím se před nimi stydět za svoje životní chyby. Dokud žili, stáli pořád nade mnou jako ikona, ke které jsem vzhlížela. Všechny svoje vztahy jsem poměřovala podle jejich a snažila se být jako oni: nehádat se, všechno řešit v klidu, druhému vyhovět. Dopadalo to tak, že si ten druhý ze mě udělal rohožku. Nechápala jsem, proč moje strategie nevychází, vždyť u našich to fungovalo. Byli spolu přes čtyřicet let, než odešli. To, jak rychle po sobě zemřeli, jsem taky považovala za důkaz jejich lásky. Dokud jsem při pohřebním obřadu nepotkala neznámou ženu. Zeptala jsem se jí, odkud tátu znala.
„Znala jsem ho dvacet let,“ usmála se. „Musela jsem přijít na pohřeb, i když jsem mu slíbila, že nepřijdu a nebudu smutná.“ Kdo to tedy je? Jak to, že jsem ji v životě neviděla, když přece všechny ostatní hosty, kteří se přišli s tátou rozloučit, znám minimálně od vidění? „My se známe z dovolené,“ odpověděla. Byla jsem bolavá z odchodu rodičů, kteří mě opustili s odstupem ani ne roku, a tak jsem si o tátovi s neznámou paní chtěla povídat. „Nevím, jestli by se nezlobil,“ usmála se zase. Proč by se měl zlobit, že si o něm s někým povídám? Vždyť neměl žádná tajemství. „Ale mně udělá taky radost, když si promluvíme, tak snad to bude dobré rozhodnutí.“
Tajemství labutího jezírka
Domluvily jsme se na setkání pozítří. V parku, u labutího jezírka. Věděla jsem, že tam táta často chodil. „Tady jsme se scházeli každý týden, a co umřela vaše maminka, každý den,“ šokovala mě paní, která se představila jako Daniela. „Pořád jsem přemýšlela, jestli mám přijít a říct pravdu, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Vy už jste velká a Jan o vás hodně vyprávěl, tak vím, že nejste zrovna umělkyně života.“ Mohla jsem se urazit, ale měla pravdu. Ale jak to, že jí táta o mně vyprávěl? Čím pro něj byla? „Věci se dají říct na rovinu, nebo opatrně. Já jsem vždycky pro přímou řeč, ale respektovala jsem, že on to tak nechtěl. Ale podle mě si pravdu zasloužíte, i když riskuju, že mě budete nenávidět,“ povídala a dívala se přitom k labutím. Pak se otočila ke mně. „Byla jsem dvacet let přítelkyní vašeho otce. Můžete říkat milenka.“
Nevěřila jsem jí. Rodiče měli příkladné manželství. Pro milenku v něm nebylo místo. To by máma věděla a já bych to taky poznala. „Vidím, že mi nevěříte. Oni dělali všechno pro to, abyste měla krásný život a aby nerozbili rodinu. Oba dva. Vaše maminka měla taky přítele, dřív, než jsme se potkali my s Janem.“ To je úplná pitomost. Lidi, kteří mají milence, se k sobě chovají jinak. To by muselo prasknout, to by nemohlo projít, a už vůbec ne dvacet let! „Já vím, na co myslíte. Že se měli rádi a že by to nemohli před sebou utajit. Jenže oni to oba věděli,“ šokovala mě dál. Vyskočila jsem z lavičky. Nechtělo se mi poslouchat ty lži, ale zároveň jsem nepochybovala o tom, že mluví pravdu. „Já sem teď budu chodit každý den dopoledne, budu tady mezi desátou a dvanáctou, když nebude pršet. A když budete chtít, přijďte a můžeme si povídat.“
Rodinná komedie
Zavolala jsem kamarádce, životní realistce, která věděla, že v lidech se skrývá víc, než prozradí. „Já bych tam šla. Aspoň třeba pochopíš, proč se chováš ve vztazích jak tele,“ radila. Měla pravdu, džin už byl stejně vypuštěný z lahve a teď už jsem nemohla zapomenout, že jsem děsivou informaci slyšela. Cítila jsem, že je děsivá, protože otřásla celou mojí představou o tom, kdo rodiče byli a jak žili. Já že měla šťastné dětství a dospívání? Jo? Jestli je pravda, co paní povídá, tak si drazí rodičové narazili milence a hráli přede mnou komedii. Byla jsem na ně neskutečně rozzlobená. A na Danielu taky. Ať si ty nechutné historky nechá pro sebe, děkuju, nechci, ráda budu žít dál v iluzích a pokusím se vymazat z hlavy, že jsem ji kdy viděla.
Ale pak největší vztek pominul. Den, dva, tři, čtyři jsem nechala uplynout a do parku nešla. Třeba tam stejně není, telefon jsem si na ni nevzala, a tak ji už v životě neuvidím. Bůh ví, co to plácala. Pátý den jsem nechala uplynout, i šestý. Sedmý jsem se tam vydala. Nepřemýšlela jsem o tom, jen jsem cítila, že to bude dobře. Seděla tam a dívala se na labutě. „Měl je rád, líbily se mu ty jejich elegantní krky,“ pověděla místo pozdravu. Naštvalo mě to. Neměla vědět, co táta říkal, když já ji neznám. Ale potvrdilo mi to můj pocit, že nelže. „Pořád doufám, že dělám dobře, když vám všechno řeknu. Ale pravda je podle mě osvobozující.“ Taky může člověka zničit, odpověděla jsem. Mlčela. „Může. Ale já myslím, že vy se potom ve všem líp vyznáte, až budete vědět, co se mezi vašimi rodiči dělo.“
Seznámili se na dovolené v Krkonoších. „Vy to nemůžete vědět, byla jste na táboře, oni to tak dělali pokaždé. Vaše máma už měla svého přítele a domluvili se, že když budete pryč, může s ním jet na týden k moři. Jan si vzal volno taky a jel do Špindlerova mlýna. Tam jsem byla já se svým mužem, i když nám to už doma neklapalo. Nebudu vám líčit podrobnosti. Zkrátka jsme se tam dali dohromady.“ Dál už to prý bylo jednoduché. Naši se dohodli, že zůstanou v manželství, aby se všechno dalo zorganizovat a dítě, tedy já, aby netrpělo. Daniele to sice moc nevyhovovalo, ale tátu měla ráda, a tak to přijala. Ale proč to celé začalo? „Po svatbě přišli na to, že se mají sice rádi, ale nefunguje jim to v posteli. Že zkrátka to není láska, která by jim ve všem stačila. Chápali, že manželství je založené na něčem jiném než na pobláznění, ale i to pobláznění chtěli mít. A tak si našli nás, kdo jsme na tom byli podobně.“
Odešla jsem domů a měla o čem přemýšlet. Takže proto jim to klapalo. Necítili k sobě tu vášeň, která dělá zmatky, měli se prostě rádi a ctili rodinu. Je to dobře, je to špatně? Nevím to dodnes. Ale aspoň už mám lepší představu, jak vztahy fungují, a doufám, že nějaký najdu i pro sebe.
A jaký je váš příběh?
Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.
Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.
Zdroj: časopis Vlasta
