Táta měl zaměstnání, které obnášelo časté cesty do zahraničí. Týden byl na služební cestě, týden byl s námi doma. Spolu s mladší sestrou jsme se samozřejmě vždycky moc těšily, až přijede a bude nám vyprávět, co viděl a zažil. Celý týden jsme si ho užily jaksepatří, chodil s námi na výlety, do muzea, do kina, četl nám pohádky. Koho by tehdy napadlo, že není tak skvělý, jak vypadá, nebo lépe řečeno, na koho si hraje. A netušila to ani moje máma, jeho manželka.
Tátův pohřeb
Před rokem dostal náš milovaný táta infarkt a bohužel se z něj nedostal. Zemřel v necelých sedmdesáti letech. Maminka byla zhroucená a nesla to velmi špatně. Nebýt mě a sestry, nevím, zda by zvládla zařídit pohřeb a uspořádat rozloučení s rodinou. Vše jsme ale s Monikou zařídily a přišel den pohřbu. Když skončil řečník a rakev zajela za oponu, začali postupně přicházet smuteční hosté, aby nám kondolovali. Neviděla jsem přes slzy, ale když mi podávala ruku o pár let mladší žena než já, šokovaně jsem jí pohlédla do tváře. Vypadala úplně jako já. Stejné vlasy, oči i tvar obličeje.
Šokující sdělení
Hned za ní šla starší žena, zřejmě její matka, která plakala. I ona mi podala ruku a tiskla mi ji déle, než by bylo obvyklé. Kapesníkem si otírala oči a pak je sklopila. Co se to děje, ptala jsem se v duchu? Kdo to je? Vůbec je neznám. A ta mladá žena je mi tak moc podobná. Po obřadu jsme vyšli ven, odkud jsme se měli přesunout na smuteční hostinu. Obě ženy stály nedaleko a sledovaly mě. Naše pohledy se na okamžik střetly a za chvíli ke mně přistoupila ta mladší z nich. „Omlouvám se, ale asi bychom si měly promluvit, Radko,“ oslovila mě jménem a já zůstala jako zkoprnělá. „Jsem Dana, vaše sestra. Váš táta byl i můj táta,“ řekla a já na ni zírala s otevřenou pusou. Co to říká? Jak to myslí? „Prosím?“ zeptala jsem se jí a hlas mi poskočil. Možná jsem v tu chvíli už ale věděla, že je to pravda.
Související články
Dvě rodiny
Asi jsem byla omámená, nevím, každopádně jsem poslouchala, co mi žena, tak moc mi podobná, vykládá. Pak se k ní přidala její matka a obraz mého dokonalého otce začal dostávat trhlinu. S kým jsme to tak dlouho žili? Jak obě ženy vyprávěly příběh mého (a našeho) táty, spousta věcí mi začala docházet. Proč byly jeho služební cesty pravidelné, proč nikdy nedělal nic spontánně, proč se všechno muselo předem plánovat. Ano, jinak to nešlo, když měl ještě paralelní rodinu. Jak jsme byly s mámou a sestrou bláhově naivní.
Dvě ženy, tři dcery
Táta byl ženatý s naší mámou asi pět let, když se na služební cestě potkal s kolegyní ve spřátelené firmě. Byla úplně jiná než naše máma, extrovertní, vtipná a nezadaná. Zpočátku to bylo nevinné, šlo jen o občasné intimní schůzky, ale postupem času se do Heleny zamiloval. Okouzlení přerostlo v lásku a vztah, ale diskrétní. Helena věděla, že je ženatý a má dvě dcery. Nedokázala ho ale opustit. Tak se stalo, že otěhotněla a porodila dceru Danu, o šest let mladší než její nejstarší sestra – já. Táta miloval ale i svou manželku a rozvést se nechtěl. Zároveň ale odmítal ukončit vztah s Helenou. Jak by mohl, když přišla na svět jeho další dcera Danka. A tak se rozhodl žít dva životy – jeden veřejný, druhý tajný.
Související články
Nevím, zda odpustím
Uplynuly dva týdny od pohřbu táty, když se ozvala Dana. Našla prý u nich doma dopis, který napsal táta před pár lety, když se dozvěděl, že má nemocné srdce. Dopis byl adresovaný mně, mámě a sestře. Napsal v něm, že se nám omlouvá, že nám celý život lhal a tajil existenci druhé ženy a nevlastní sestry. „Miloval jsem vás všechny a byl bych rád, abyste se spolu stýkaly. Vím, že to pro vás nebude snadné, a že mi to možná nikdy neodpustíte, ale věřte mi, že mě to moc mrzí. Nikdy jsem vám nechtěl ublížit.“ Tátův dopis sice mnohé vysvětlil, ale v tu chvíli jsem netušila, jestli mu budu schopná odpustit. Zradil nás, především ve mně zabil všechny iluze, které jsem o něm měla. Kdo ví, možná jednou přijde čas, kdy si s Danou zajdu na kafe a budeme se tomu smát. Prozatím se ale s tátovou druhou rodinou vidět nechci. Vím ale, že jednou tu odvahu najdu a tátovi odpustím. Teprve pak Daně zavolám. Snad to ještě bude v tomhle životě.
Zdroj: vlasta.cz
